Jsou tu. Na naší zahradě. A já na ně vidím z kuchyňského okna a od jídelního stolu.

A pak tady žijí taky supi. Naštěstí ne naší zahradě ale v nedalekém parku. Na ty bych z kuchyňského okna ani vidět nemusela.

Jestli budete mít někdy při cestování s dětmi pocit, že cesta je dlouhá, že děti prudí a že už tam strašně moc chcete být, vzpomeňte si na naši cestu za oceán. Trochu škodolibě si pak můžete říct, že u vás vlastně dobrý.

Toník dostal den před odletem horečku. Doufala jsem, že jenom pracují nervy a že se spojení cestovní horečka nepoužívá náhodou. Pro jistotu jsem zjišťovala možnosti přesunutí odletu a doufala jsem, že bude v den D lépe.

V den D v noci a ještě ráno po probuzení se všechno jevilo nadějněji. Ale věci se pak během necelých dvou hodin trochu zvrtly a Toník se v momentě, kdy jsme se obouvali pos…. Doslova. Když jsme vystoupili na letišti před odletovou halou, Toník hodil neskutečnou šavli. Jo, takže to není cestovní horečka, ale střevní viróza. Chvilku to po telefonátu s Lufthansou vypadalo, že odlet o tři dny posuneme, ale rozhodla výše doplatku při změně letenky. Vyrážíme.

Když jsme celkem hladce zvládli let do Frankfurtu a přesun do letadla do Houstonu, říkala jsem si, že teď už se děj jen vůle boží. Frantík se pozvracel asi hodinu po vzlétnutí s Frankfurtu. Jsem pyšná na svůj výkon – všechno pěkně čistě do blicího sáčku v ceně letenky od společnosti United Airlines.

Dlouhé asi 20 hodinové putování s námi absolvoval děda Pepa, který zaslouží medaily za zachování klidu a obrovskou podporu a pomoc.

I když klukům nebylo úplně hej, došlo na rozbalování některých balíčků od vás. Toník se na ně moc těšil, žádný z nich nepozvracel. Jen u některých si pamatuju, co bylo zrovna pod námi. Balíček od Laďky a traktory od Davida přišly na řadu někde nad Grónskem, na babičku Radku jsme mysleli nad Kanadou.

Měli jsme obrovské štěstí, že letadlo nebylo úplně obsazené. A děda měl ten úžasný nápad změnit předem rezervovaná sedadla. Takže jsme měli pro zvládnutí všech fekálních hrozeb sami pro sebe tři řady po třech sedadlech. Kluci v součtu prospali skoro půlku dlouhého desetihodinového letu a spali dokonce pohodlně v leže natažení na sedačkách.

V Houstonu jsem zmobilizovala zbylé síly (byla jsem v tu chvíli vzhůru cca 20 hodin v kuse), abychom zvládli ještě imigrační proceduru a hlavně čekání na ní. Pak už jen naložit našich pět lodních kufrů. Po půlročních přípravách praktických, ale i těch v hlavě jsme v Houstonu. Těžko uvěřitelné, když jsem ráno vstávala v Praze. Vítání s Kubou. Zase spolu:-))))

Po cestě z letiště jsem v autě ani nemohla mluvit. Dopadla na mne únava a obrovská úleva.

Kuba mi přeposílá uvítací email, který obdržela kolegyně, jakási May, která se do Houstonu nadávno přistěhovala. Dovolím si uvést pár citací. Možná VÁM připadají vtipné;-)

…..“May se přestěhovala z Kalifornie, protože miluje horké a vlhké počasí a komáry velikosti malých kolibříků…….“

na tohle si má prý hodně rychle zvyknout

„…..často je 35 stupňů po desáté hodině večerní…..

…..diety sem chodí umírat…..

…..komár je opravdu náš národní pták…..

Vítej v novém domově May.“

HAHAHAHAHA

Asi tak od února žijeme v realitě seznamů a úkolů alias „tu dú“ listů, co je třeba zjistit, zkontrolovat, okopírovat, ověřit a prověřit, obstarat, poslat, a tak dále a tak dále. Myslím, že by seznamy vystačily na vytapetování jednoho menšího pokojíčku. A stejně pořád zůstávám u staré dobré tužky a papíru. Tedy v případě našeho stěhování tužky a jednoho sešitu.