Načepovat benzin mi trvá tak dlouho, že se chlapci v autě nudí natolik, že je musím vyndat. A protože mi při tankování pomáhají, protáhne se nám to o to víc. Při nákupu jídla se blomcám mezi regály a hledám a hledám tak dlouho, až kluci vylezou z košíku, rovnají zboží v regálech a pak se jim chce obvykle i čůrat. Zanecháváme košík mezi regály, odcházíme na wc a po asi 15 minutovém intermezzu se ke košíku vracíme. Zatím tam pokaždé košík ještě stál a já jsem byla vždy mile překvapená a vděčná za to, že ho nemusím znovu plnit. Kamkoliv jedu, musím počítat s časem navíc nejen proto, abych se podívala, kam vlastně jedu, ale taky proto, že se těšně před cílem obvykle ztratím. Když někam volám, většinou se mnou jako první mluví sofistikovaná plechová bába, které nestačí, abych zmáčkla číslo. Ona chce, abych opakovala možnosti po ní. A já většinou polovině z nich nerozumím, zopakuju to špatně a plechová bába mi řekne, že tomu nerozumí. Můj telefonát se nesmyslně protáhne, já se naštvu a telefon položím. Za pár hodin to zkouším znovu a všechno se opakuje.

Představovala jsem si to asi takhle – ahoj, ty jsi taky matka (a v duchu si řeknu, že je mi pani docela sympatická), děti jsou podobně starý a ještě dodám že moc roztomilý, tak si zavoláme a sejdeme se u nás, aby si děti pohrály a my si dáme kafe. Takhle to zatím ani v jednom případě nebylo. Když jsem nějakou místní matku oslovila, dozvěděla jsem se i jméno manžela, jeho zaměstnavatele a kde se seznámili. V jednom případě mi paní navrhla, že můžeme být přátelé na facebooku. A jako další krok dotyčné doporučí spolky a kluby, kde se matky setkávají. Nelenila jsem, sociální izolace mi nedělá úplně dobře a stala jsem se členkou Matek. To zaplatíte roční poplatek a otevře se vám nekonečný virtuální prostor s virtuálním kalendářem, diskuzemi, inzeráty, doporučeními, a tak dále a tak dále. Když se chcete nějaké akce účastnit, musíte svou účast virtuálně potvrdit včetně počtu dospělých a dětí. Můj křest proběhl na playdate u paní Niny. Nepřijela jsem na čas, znám přece Špačka, ale i s 15 minutovým zpožděním jsme byli s chlapci na místě jako první. Ninu jsem, nutno podotknout, viděla poprvé v životě. Jsem slušně vychované děvče, přivezla jsem ovoce. Ještě jsem volila takové, aby se nedalo moc rozpatlat po nábytku a podlaze. Tak to se nedělá, byla jsem jediná, kdo něco přivezl. Přišlo mi trochu nehygienické, aby kluci lezli v botách po koberci v herně, kde se nejen oni váleli a plazili. Nehygienické to očividně přišlo jenom mně. Ale to jsem ještě nezírala tolik jako když začali přicházet další matky a děti a paní Nina je už pak ani nezdravila, ani se nesnažila. A nikdo se s nikým vlastně ani nepředstavoval. O něčem se chvilku povídalo, pak zase o podobném s někým jiným a s blížícím se polednem začaly matky dům zase opouštět. Akce byla dle virtuálního kalendáře naplánována do 12 hod. A že se třeba zase někdy někde uvidíme. Spolek Matek je dost aktivní a hned za dva dny se konala další společenská událost. Tam jsme dostaly dokonce i nálepky se jmény. Ha!

A pak máme sousedku Ashley. Přišla sama, když jsme si už zase s chlapci hráli před domem. Ashley má rok a půl starou holčičku, venku jsem ty dvě ještě neviděla. Ony jsou totiž pořád doma. P o ř á d. A že se k nám někdy ráda připojí, že nás vidí často venku.

Beru si k srdci radu Lucie, která žije v USA už několik let. Nesrovnávat. Děkuju Lucko, často na to myslím a moc se snažím nesrovnávat. Ale často mám u toho nesrovnávání asi nadzdvižené obočí.

V obrovském obchodě s výtvarnými potřebami a věcmi na vyrábění  jsem objevila české pastelky Koh-i-noor. Ano, vím, že existuje cosi jako zahraniční obchod. Ale pochopte, že v chrámu konzumu, poblíž nikdy neutuchající osmiproudové dálnice I-45, kdesi v Texasu mi ty pastelky udělaly prostě radost. Udělala jsem radost i Toníkovi a koupila jsem mu sadu duhových pastelek s krásným názvem Magic. Za jeho upřímnou radost a úvahy o tom, kterak pastelky asi pluly lodí až do Ameriky to teda stálo. Přejeme vám magický den a udělejte si taky malou radost.

Máme tu pořád kolem 30 stupňů Celsia. Modrý nebe a každý den aspoň několik hodin slunce. A mně se ani trochu nestýská po podzimu v Praze. Upřímně si ho ani nějak nedokážu vybavit. Baví mě, že nemusím kluky oblíkat a řešit, jestli někde nastydnou. Baví mě, že chodím neustále v žabkách a vlastně vůbec neodkládám sluneční brýle. Baví mě, že můžeme být zatím skoro kdykoliv venku, čučet do stromů a sledovat veverky, zajíce a ptáčky. Dneska jsem se bavila s paní, která má 8 dětí a 17 vnoučat. A vypadala jako bohyně, taková ta dokonalá babička z reklamy na životní pojištění a vitamínové potravinové doplňky. A tak mile si se mnou povídala a houpala při tom svou vnučku Noel. Nepřipadá vám to taky jak z propagačního videa nějaký sekty ? Kdy začnou zvonit u dveří ? Muhahaha.

Už jsme si na místní klima a klimatizaci museli trochu zvyknout. Došlo mi, že chlapcům při vstupu do obchodu nedrkotají zuby a já je panicky neoblékám do trika s dlouhým rukávem. Že nekňučí v autě, že na ně moc fouká klimatizace a naopak škemrají, abych je trochu ochladila. Už jen výjimečně mě v autě zebou nohy. Zvládla jsem venku rádoby běhání – chvíli běžet, chvíli jít, aniž bych u toho propotila všechno, co mám na sobě. Chlapci odmítají opouštět dům bez slunečních brýlí a nijak se jim nebrání. Nadále chodí bez slipů a nadále se jim velmi brání.

Týden za námi, proplul mi mezi prsty, začíná nám víkend s tatínkem. Za uplynulý týden jsme se zaregistrovali v místní knihovně, kde bych ochotně pár dnů bydlela a dobrovolně bych rovnala dětské knížky do regálů. A rovnou jsme se v místní knihovně zúčastnili dvou akcí pro děti. Po jedné takové, předčítání pohádek a zpívání dětských písniček, jsem vystoupila ze své komfortní zóny a „klofla“ skupinku přítomných matek s podobně starými dětmi. Po skončení této edukativní (a jak jsem pochopila také velmi společenské akce pro matky s dětmi) nás oslovené matky přizvaly, ať s nimi jdeme na oběd.

Zaregistrovala jsem se v místním klubu matek s trochu děsivým názvem „Mothers of the Woodlands“. Snad jsem se nezapsala do klubu stepfordských paniček. Až mne některá z členek uvidí, jak chodím s chlapci pěšky po okolí, mám batoh a kluci mají v každé ruce dlouhý klacek, možná vyvolá hlasování o mém vyloučení z klubu.

S Češkou Marcelou, která tu žije s rodinou necelý rok, jsme se vydaly na koncert Lennyho Kravitze. Daly jsme si předražené pivo, domluvily jsme se, že se i dětmi uvidíme o víkendu a že rozhodně budeme v kontaktu. Marcela se s manželem seznámila stylově v rafinérii v Šanghaji. Společně teď objevují rafinérie houstonské.

Na konci týdne mi jedna z klánovických matek (a shodou okolností také členka dosud tajemného spolku „Mothers of the Woodlands“) nasadila brouka do hlavy. Zrušila skoro na poslední chvíli domluvené setkání s dětmi v parku. Možná jsem nedodržela nepsaná pravidla domlouvání takové společenské události.

Chlapci budí mezi místními dětmi pozornost množstvím štípanců od komárů. Navíc se v noci drbou, takže vypadají, jak kdyby měli neštovice. Místní děti mají rozkošné porcelánové nožičky bez poskvrnky. Jedna matka mi prozradila, že děti nepouští na zahradu a že je „něčím“ natírá. Budu se muset po tom „něčem“ porozhlédnout a zvážit, jestli netrávíme příliš mnoho času venku.

Jako běžná rodina v Klánovicích a okolí máme dům s garáží a v ní dvě auta. Téměř všechny výpravy s dětmi tedy znamenají nejen sbalení věcí, náhradního oblečení, ale taky zdolání bojovky v garáži. To byste nevěřili, co všechno zvládnou dva chlapci pořešit v garáži před jakýmkoliv odjezdem. Do garáže mají totiž bohužel volný přístup přímo z obytné části. Když už se konečně dostanu na sedadlo řidiče a není už náhodou nastartováno, musím si nejprve uvést sedadlo z lehátkové úpravy do vzpřímené polohy a nastavit si správnou výšku volantu. Vypnu dálková světla, blinkry, ztlumím klimatizaci (v horším případě vypnu topení), vypnu stěrače, zavřu popelníky, zhasnu všechna vnitřní světýlka, dost často možná jezdím s otevřenou nádrží. Když už připoutám děti do sedaček, strhne se hádka o to, kdo zmáčkne na dálkovém ovladači tlačítko, kterým se otevírá garáž. Než vyjedeme, garážová vrata se alespoň třikrát otevřou a zavřou, protože se chlapci o ovladač vrat přetahují…Když už konečně vyjedeme a já při tom nespadnu do rigolu u silnice, ozve se zezadu alespoň jedno dítě, že má žízeň. Garáž pochopitelně není klimatizovaná a bývá v ní možná i 50 stupňů Celsia (nikoliv místního Fahrenheita). A chlapci v garáži připomínají Brownův pohyb. Když vyrážíme na rodinný výlet, vynásobte si všechny zásahy dvěma – přebíhají z jednoho auta do druhého, zajezdí si mezi tím na tříkolce a na kole, přeparkují sekačku a trochu v garáži zametou.

V neděli chodí hodně lidí v Klánovicích do kostela. Tedy jezdí tam autem, že. Oni tu jezdí autem i na hřbitov a po hřbitově. Ale o tom třeba někdy jindy. My jsme se vypravili na pláž. Je to hodina a kousek cesty. No jako když jedeme o víkendu na chalupu. Člověk párkrát zatočí v Klánovicích, najede na dálnici a pak pořád rovně. Na dálnici s velkým D – místy pruhy čtyři, místy šest. To bych ještě při počtu obyvatel chápala. Co mi ale hlava nebere, že levý pruh tady neznamená ten nejrychlejší. Předjíždí se z obou stran kdekoliv to zrovna jde. Přijdu si na dálnici jako v trenažéru pro jízdu na okruhu. Občas v pravém pruhu předjíždějí zřejmě nehořlaví řidiči cisteren (zřejmě s ropou).

Kuba mne připravoval na to, že pláž kam jedeme není žádný Karibik. Ale shodli jsme se, že na první seznámení chlapců s pláží a mořem to bude stačit. Pláž a její okolí v Galvastone působí trochu jako zašlá hippiesácká sláva. Dokonalé kulisy pro výlet. Podél moře se potulovali v nedělním tempu sympatičtí zevláci různýho věku. Některý si to šněrovali po promenádě na krásných městských kolech, venčili se psi a děti a naši dva chlapci měli nekonečně volný výběh pro honění racků, skákání do vody, opakované ujišťování se, že voda je slaná, ječení a realizaci různých architektonických projektů. Ráno jsme vykopli návštěvou plážového baru, kde byl i bazén s výhledem na moře. To mi nepřišel vůbec špatnej nápad. A výlet jsme zakončili v pizzerii U Kmotra. Kmotr se narodil v Neapoli, zaměstnanci ho oslovovali Padre a nás otipoval na árijskou rasu. Byl přesvědčen, že jsme ze Skandinávie. I když jsme rozlili pití, dvakrát nám spadla pizza na zem a Franta si udělal z lavice cosi jako překážkovou dráhu, pořád se na nás mile usmíval a říkal, ať přijdeme zase. Tak jo.

Po tmě. V autě. Vyrazila jsem v pátek večer na menší nákup (cesta do obchodu trvá běžně asi 4 minuty). Hlavně pro vajíčka, abychom mohli víkend vykopnout naším rituálem – vajíčka se slaninou a cibulkou. Kuba mi dokonce půjčil svoje auto (šel se ještě podívat, jestli ho neodřu při vyjíždění z garáže), v kterém ovšem moc nevím, jak se co ovládá. Do obchodu jsem vešla za světla. Z obchodu jsem vyšla za úplné tmy. A jako obvykle jsem spoléhala na navigaci (v mém telefonu). Ta se ovšem naprosto zbláznila a neustále jen přepočítávala trasu. Po několika marných pokusech mi americká paní z navigace oznámila, že nemá GPS signál. A nazdar. To už jsem kroužila po klánovických silnicích a snažila se najít nějaký záchytný bod. Marně. Všechno opravdu vypadá stejně. A po tmě ještě úplně jinak. A aby bylo veseleji, Kubovi jsem se nedovolala, neb u nás v domě je slabý signál a docházela mi baterka. Aspoň nádrž byla plná. Tak jsem si řekla, že budu prostě jezdit tak dlouho, až se někde najdu. Nebo až mne zastaví policajti. Udělala jsem myslím dost přestupků, když jsem se různě otáčela a měnila názor na poslední chvíli. Není tady koho se zeptat, protože tu nejsou chodníky (a lidi by po nich stejně nechodili, že). V zásadě jen lesy podél silnic. Pumpy jsou u nákupních center, dost často samoobslužné. Když jsem v jednom místě zajela mezi domky, kde jsem viděla pána se psem, ztratil se mi ve tmě, než jsem našla, kde se zapínají blikačky. Pak jsem nějakým zázrakem vykoukala cosi na mapě a cestu jsem našla. Cesta z obchodu mi trvala asi 45 minut. Docela dlouhých 45 minut. Ofoukla mi druhá strana krku, protože jsem nevěděla, jak si ztlumit klimatizaci.

Nikdy mi létání nevadilo. Nijak zásadně se mne totiž netýkalo. Ale protože jsme se rozhodli žít za oceánem, vstoupila mi letecká tématika poměrně významně do života. Začalo to nevinně, když Kubovi na letišti v Paříži nestihli přeložit kufr. Mou cestu s klukama do Houstonu jsem vám vylíčila (a už se k ní vracet nebudu). Když měl odjíždět děda, stávkovali piloti Lufthansy a dědovi zrušili let. Zvládli jsme loučení, já se zhluboka nadýchla a za dvě hodiny Kuba přivezl dědu i s kufrem zpátky. Děkuji i tak společnosti Lufthansa za krásných 24 hodin s dědou navíc, se kterými jsme nikdo nepočítal.

Chlapci létáním taky trochu načuchli. Když jsem v našem druhém doma vybalila konečně všechny kufry a vrazila je do komory s úlevou, že je zase nějakou dobu neuvidím, staly se velmi populární hry na letiště, vzlétání, přistávání, zapínání pásů, bezpečnostní a pasové kontroly atd atd. Zatím v Klánovicích neminul den, aby se po domě nekontrolovaně nepřemísťovaly kufry (ano, někdy dokonce jezdí i samy) a děti do nich nebalily vše, co je zrovna napadne. Občas se pokouší zabalit i jeden druhého.

Taky bych si nikdy nemyslela, že budu znát jméno největšího letadla.

I přes to všechno se ještě stále těším na moment, kdy poletím někam sama. S malým kufrem. Asi si dám drink už na letišti. Budu koukat na jeden film za druhým a na záchod půjdu jen když budu chtít já.