V neděli chodí hodně lidí v Klánovicích do kostela. Tedy jezdí tam autem, že. Oni tu jezdí autem i na hřbitov a po hřbitově. Ale o tom třeba někdy jindy. My jsme se vypravili na pláž. Je to hodina a kousek cesty. No jako když jedeme o víkendu na chalupu. Člověk párkrát zatočí v Klánovicích, najede na dálnici a pak pořád rovně. Na dálnici s velkým D – místy pruhy čtyři, místy šest. To bych ještě při počtu obyvatel chápala. Co mi ale hlava nebere, že levý pruh tady neznamená ten nejrychlejší. Předjíždí se z obou stran kdekoliv to zrovna jde. Přijdu si na dálnici jako v trenažéru pro jízdu na okruhu. Občas v pravém pruhu předjíždějí zřejmě nehořlaví řidiči cisteren (zřejmě s ropou).

Kuba mne připravoval na to, že pláž kam jedeme není žádný Karibik. Ale shodli jsme se, že na první seznámení chlapců s pláží a mořem to bude stačit. Pláž a její okolí v Galvastone působí trochu jako zašlá hippiesácká sláva. Dokonalé kulisy pro výlet. Podél moře se potulovali v nedělním tempu sympatičtí zevláci různýho věku. Některý si to šněrovali po promenádě na krásných městských kolech, venčili se psi a děti a naši dva chlapci měli nekonečně volný výběh pro honění racků, skákání do vody, opakované ujišťování se, že voda je slaná, ječení a realizaci různých architektonických projektů. Ráno jsme vykopli návštěvou plážového baru, kde byl i bazén s výhledem na moře. To mi nepřišel vůbec špatnej nápad. A výlet jsme zakončili v pizzerii U Kmotra. Kmotr se narodil v Neapoli, zaměstnanci ho oslovovali Padre a nás otipoval na árijskou rasu. Byl přesvědčen, že jsme ze Skandinávie. I když jsme rozlili pití, dvakrát nám spadla pizza na zem a Franta si udělal z lavice cosi jako překážkovou dráhu, pořád se na nás mile usmíval a říkal, ať přijdeme zase. Tak jo.