Dneska s dovolením dědy zveřejním jeho příspěvek a zážitek. Děda pečlivě sepisoval každý den, který tu s námi strávil.

„Cestou domů jsme ještě doplnili zásoby pro naši baculatou nenažranou ledničku v jednom z největších zdejších řetězců HEB. Tady je běžné, že za pokladnou je človíček (tady jsou to hodně černoši či gastarbeiteři), který vám nákup narovná do igelitek a vše narovná do vozíku.  Pokud máte vlastní nákupní tašky, tak vám to narovná do vašich tašek.  My jsme udělali jenom menší nákup- 12vajec, 2l coca-coly, toustový chleba, banány, krabici dětských ovocných přesnídávek, nějaké kosmetické propriety,4 krabice 1/2kilových jogurtů a ještě asi něco. Když nám chtěla dáma za pokladnou začít rovnat věci do igelitových tašek, zadrželi jsme ji. Sáhl jsem do kapsy a šokovali jsme ameriku českou nefalšovanou síťovkou s nosností 40kg. Tento údaj jsem dámě nevěřícně zírající na malý černý uzlíček v mé dlani 2x zopakoval. Poté následoval přesun nákupu do naší nylonové pavučiny. Dáma  vkládala  každou položku nevěřícně opatrně do našeho zázraku pravděpodobně připravená, až se to prorve tak aby včas odskočila. Když bylo vše přeloženo, zamával jsem jí a zapéroval naším nákladem před očima se slovy“ Czech product“ a odebrali jsme se k východu. Dáma za námi civěla s otevřenými ústy s přesvědčením, že se nám ten nákup musí vysypat na zem. Nevysypal. Tentokrát Czech Republic díky nápaditosti babičky Radky, která Karolinu touto perlou na cestu obdarovala, převálcovala Ameriku. Něco takového tu nemají a viděli to asi poprvé.“

První týden za námi. Týden přeplněný vjemy a zážitky. S jistotou v tom všem postrádám dvě věci. Chybí mi každodenní pro nás přirozený pohyb – krátká procházka do obchodu nebo na poštu, kdy se vyvenčí děti i já. Klánovice si hodně zakládají na tom, že tady jsou desítky kilometrů cyklo a pěších stezek. To bude moje spása pro ranní a večerní procházky. Stezky jsou krásné, pro pocit panenské přírody chybí jakékoliv značení. Ale už teď mám dvě trasy, na kterých se s jistotou neztratím.

A chybí mi lidi. Zítra odjede děda, dělal mi tu moc příjemnou společnost. Od zítra to bude jenom na mně; odhodit zábrany a vydat se na místa, kde potkám jiné matky s dětmi. Okolí domu je krásné, neustálý pohled do zeleně mi dělá dobře. Ale všichni jsou buď v klimatizovaných domech nebo se někam přesouvají autem. Lidí tu v bezprostředním okolí venku potkávám jen málo – občas někdo venčí psa nebo běhá.

Sedím na zahradě a hlídám kluky, kteří se cachtají v bazénku na naší utajené nuda pláži. Kterákoliv denní i noční hodina je víc než příjemná pro vodní hrátky. Dětská brouzdaliště budou otevřená až do konce října. Takže počítám, že minimálně do konce října nadále vystačíme s kraťasy a tričkem. Kluci chodí od našeho příjezdu „na vostro“, aby jim nebylo horko.

Naše druhé doma. Dům vypadal i na dálku od samého počátku moc hezky. Kuba o něm taky od začátku hezky mluvil. A já jsem samozřejmě byla víc než zvědavá, jak budou věci vypadat v reálu. Čekalo mne milé překvapení. Dům patří polské rodině, která sem emigrovala někdy v 80.letech. Jejich děti tu vyrostli. My jsme první podnájemníci poté, co se rodina odstěhovala a nechala dům zrekonstruovat. Od prvního momentu se tu cítím dobře. A přijde mi, že i klukům je tady dobře.

Moc příjemný je výhled do zeleně téměř ze všech oken. Trochu nevýhoda je, že v domě je méně světla. To je daň za to, že jsme obklopeni vzrostlou zelení a stromy, které nám na zahradě poskytují nedocenitelný a nutný stín. Na zahradě máme spoustu kytek, které znám hlavně z květinářství. Obrovský filodendron, kaly, různé palmy, zázvor, jehož čerstvou sílu se teprve chystám okusit. V rohu zahrady je grapefruitovník, na kterém už dozrávají grepy. Na ty se upřímně těším. Naproti kuchyňskému oknu je magnolie, kam jsme pověsili krmítka pro kolibříky. Ty mne asi jen tak neomrzí. Místo myší jsou na zahradě maličké zelené ještěrky a chodí nám se hrabošit veverky. V domě samotném mne baví spousta úložného prostoru v různých vestavných skříních, komora s pračkou a sušičkou, v které bych mohla mumifikovat dospělého člověka. Co bych s klidem zrušila je ohromný krb na plyn, který je dominantou obývacího pokoje. Možná ho vezmu na milost, až udeří místní zima.

Fotky domu sem samozřejmě dám (časem;-))

Jsem ve fázi objevování. Kluci taky. Každý den vykouknout o kousek dál z naší bubliny. Je tu s námi ještě stále děda, ten objevuje trpělivě s námi. A pro mne je to samozřejmě díky němu snazší. Zkoušíme parky (máme jich tu v Klánovicích 128! párky jsme už vyzkoušeli taky), obchody (nespočet!) a dnes jsme se vypravili do „centra“ (ty uvozovky jsou docela velké). Připadám si zatím asi jako turista. Nespočet vjemů a zážitků, názor zatím na věci snad ani nemám. Co vnímám hodně a velmi pozitivně je ochota a milý přístup lidí, na nic se nebojím a neváhám zeptat.

Vyrazili jsme u nás v Klánovicích (tak říkám The Woodlands, kde bydlíme a upřímně se tímto omlouvám případným obyvatelům Klánovic) na koupák. Když jsme se konečně převlékli na neskutečně zašlých a špinavých záchodcích a převlékárně v jednom a kluci se radostně rozeběhli k bazénu, zastavil nás plavčík. Se slovy, že je bezpečnostní pauza. 10 minut nesmí nikdo do vody. Myslela jsem si, že je to pauza pro plavčíky. Ale jak nám bylo později vysvětleno, je to pauza pro děti, aby se moc neunavily!?!?!?! A proč si, milí Texase, myslíš, že děti do bazénu bereme ?!?!?!? Pauza se koná každou hodinu a v celém Texasu je ustanovena zákonem.

Ze záchodků na koupáku jsem měla pocit, že si člověk musí odnést žloutenku. Bezpečnost především poprvé. A protože americká zvyklost praví, že dětská nahota je tabu, tak děti v mokrých plavkách nasedaly do klimatizovaných vozů a ne zcela unavené odjížděli s rodiči v mokrých plavkách domů. Bezpečnost především podruhé.