Ve čtvrtek jsem sedla do auta v oblečení na běhání, kompas byl dobrovolný a vydala jsem se směr Houston. Ano mami, jela jsem po dálnici. Jiná cesta do města H nevede. Pětiproudová dálnice byla zacpaná už u nájezdu, nejrychleji jsem jela asi 50km/hod. Navíc mi v autě nehrálo moje oblíbené cd, když řídím. Ano je z ČR a je vypálené. Cesta mi trvala skoro 2 hodiny. Hrůza. Tak moc jsem chtěla jít na „společenský trénink“ houstonského klubu orientačního běhu (tak nějak to bylo nazváno na jejich webu). Že jako po tréninku bude pokec někde u piva. Takže se nás sešlo celkem 6 – celou polovinu jsem tvořila já, Marcela a její manžel. Další byl skautík s maminkou, který potřeboval zážitek z orientačního běhu do skautího portfolia a pak takový zmatený milý pán. Na pivo jsme po běhání sice šli, ale jen s Marcelou a jejím manželem. Běhali jsme po městském parku a po ulicích. Místní klub tvoří jen pár skalních. Další, už skutečné závody v lese jsou v únoru a březnu. Asi se tam pro tu srandu vypravíme.

A malí orientační běžci si přišli na své o víkendu. V lesoparku jsme jim vyfáborkovali malý závod. Na konci samozřejmě medaile a odměna. A nechyběl ani piknik.

 

Konečně jsme mohli alespoň jedno ze dvou dětí zaregistrovat u lékaře. Paní doktorka totiž registruje pouze jednoho nového pacienta týdně. Proč tomu tak je jsme nepochopili a neodhalili. Přestože jsme byli v ordinaci s oběma chlapci, Frantíka si zatím nikdo ani nevšiml, protože má termín přece až na další týden. O obou chlapcích jsme museli tři týdny dopředu vyplnit neskutečný elaborát informací a podepsat mnoho a mnoho formulářů. Co mne při vstupní prohlídce upřímně pobavilo byl dotaz, jestli kluci tráví denně alespoň 60 minut aktivně. O tom, jestli je to aktivně a venku nezaznělo ani slovo. Paní doktor také zjišťovala, kolik času denně Toník kouká na televizi, jestli má televizi v pokojíčku a jestli má vyváženou stravu. Pak na nás vysypala seznam dalšího doporučeného očkování dle místního očkovacího kalendáře. A velmi apelovala na očkování proti chřipce.

No a když už je aspoň jedno dítě registrované u lékaře, tak je načase mít důvod lékařskou péči využívat. Měli jsme tu jeden lehký otřes mozku. Bohužel ne nadarmo Frantíkovi přezdíváme „pták pohromák“. Pták pohromák už je naštěstí opět při síle tak jen trochu trnu, co bude další bod jeho programu.

Aby vám to nebylo líto i my se musíme ráno už přiobléknout. Když jsem Toníkovi říkala, že si má oblíknout tepláky, zeptal se mě, co to je. I bych mu to věřila. Ale odpoledne se zase svlíkneme do kraťasů….obvykle je nebe bez mráčku.

Pátek. Prima den na výlet. Megan, jedna z Matek, která se nás tak trochu ujala i mimo elektronický kalendář, nás pozvala na výlet na ranč. Společně s dalšími matkami a dětmi. Asi hodina cesty z domova. A nemusela jsem jet po dálnici! Už to samotné mne nadchlo. Ranč je dobrým směrem od Klánovic. Na tu stranu, kde nejsou žádné rafinérie, dálnice, obrovské obchody a podobné ozdoby krajiny. Jeli jsme skoro celou cestu lesy, kde byla jedna farma za druhou. Bílé ohrady s koňmi nebo dobytkem, zatáčky na silnici. Vážně moc hezká stránka Texasu. Bez nadsázky a ironie. No a den na ranči se vydařil – jízda vláčkem, jízda na traktoru s krmením krav z ruky a úplně nakonec byla i jízda na poníkovi. Frantík šel dobrovolně první. Jen si vyžádal malého koně. A Toník se nenechal zahanbit. Takže sláva nazdar výletu!

Posledních pár dnů se u nás nese v duchu marodění, tak nemám tolik podnětů ani energie na psaní. Ale naše místní trouby a od nich odvození troubové mne dneska pobavili a rozesmutnili zároveň. Dopřála jsem chlapcům marodům první popcorn v jejich životě. Měl až neočekávaný úspěch. Ale proto to nepíšu. Dlouze jsem na naší velké mikrovlnné troubě zkoumala, jak ji na popcorn nastavit. A ona má čudlík s nápisem popcorn! Pak už vás trouba velmi snadno navede při volbě velkého nebo ještě většího pytlíku. Mne ty jejich blbuvzdorné instrukce vyloženě baví. Ale jak se o něco později ukázalo nejsou mnohdy dostatečně blbuvzdorné. S chlapci jsem se pustila do přípravy koláče. Spokojeně asistovali, všechno spělo k pohodovému večeru a dětské večerce. Mám dost rýmu, takže mi nedošlo, že to cosi jako smrad se line z naší plynové trouby, kterou jsem dala předehřát na 350 Fahrenheita. Čert ví, kolik je to ve stupních Celsia. Ale na dětský Duplo vláček s panem průvodčím už je to moc. Přišlo mi to docela vtipné, ale jen na kratičký moment. Když to Toník uviděl, propadl v zoufalý nářek, že ten vlak byl z Prahy. V troubě se mu rozpustil kus domova. Ach jo.