Na Díkuvzdání se tradičně jí krocan. Na Díkuvzdání jsme zapomněli koupit krocana. Měli jsme řízky. Poděkovali jsme po našem. Tenhle svátek, kdy se rodiny sejdou a děkují za to, co jim život přináší, se mi líbí.

Do Klánovic přijel Santa Klaus a přivezl sníh. Asi dva náklaďáky a vysypal je v centru města v parku. Pak ho oplotili (to už asi neměl na svědomí Santa) a za vstup na něj vybírali vstupné. Byl to samozřejmě technický sníh, takže z toho byla poctivá břečka. Ale mnoho dětí, které v tom bláto-sněhu běhali, asi ještě v životě sníh neviděli. A k Santovi sníh přece patří. My jsme se jen chichotali opodál, že tímhle nás nikdo neohromí.

Příjezd Santa Klause se neobešel bez celodenní akce pro veřejnost a byl zakončen ohňostrojem. My jsme se vydali do parku až večer, viděli jsme tu červeně oblečenou celebritu a užili jsme si světelnou show doprovázenou vánočními hity. Takže jsem si chvilku připadala jako v americkém předvánočním filmu. To nebylo vůbec špatný. Byla nám dokonce i předvánoční zima. A filmové kulisy dotvářely miliony světýlek, kterými je centrum města vyzdobeno. Toník se vybavil foťákem a celý večer neúnavně fotil jako japonský turista. Dokonce fotil i celý ohňostroj.

V pondělí v parku celou akci uklízeli. Chodíme v tu dobu do knihovny vedle parku na dětský program a potom obvykle v parku svačíme. Ale tohle pondělí se už před knihovnou linul divný chemický smrádek.Nenapadlo nás, že se line z parku. V parku to vypadalo jako při zásahu protichemické jednotky. Na chodníky stříkali podle smradu něco jako savo a další partička to kartáči důkladně drhla. Park se trochu svažuje ke klánovickému jezeru, kde jsou často vidět volavky, někdy i vodní želvy, o rybách už teď trochu pochybuju. Jedno je ale jisté. V parku je rozhodně víc čisto než u nás doma.

Bráchové tu začali chodit do školky. Jsem ráda za to, že jsou tady na to dva. K mnohému si navzájem dodávají odvahu. Jako třeba k tomu odejít sami na ulici, když soused umývá auto. Plyšáky si pro jistotu vzali s sebou. Ani si nevšimli, že jsem jim v patách a že je fotím.

 

V palbě vánočních letáků, slev, výjimečných a neopakovatelných nabídek mne zaujaly dva podivné nápady na vánoční dárky. První z nich je interaktivní mluvící panenka Amy. Děti se jí mohou na cokoliv zeptat, Amy jim vždy odpoví. Na přání vypráví taky pohádky. A když se ta pohádka zrovna nebude líbit, Amy má v rukávu jinou. Druhá zajímavost jsou 3D modely členů rodiny (nebo kohokoliv jiného) v životní velikosti. Nabízejí to taky těhotným ženám. Říkají tomu Shapies. Ani v jednom případě zřejmě nemám ten správný (trochu morbidní) smysl pro humor. A taky neponecháváme nic náhodě a držíme se českého Ježíška. Kluci už svoje dopisy odeslali. My dospěláci jsme dostali ještě o týden prodlouženou lhůtu.

Dětská halloweenská oslava se konala v tělocvičně kostela. Byla jsem upřímně zvědavá, jak to v místním kostele vypadá. Začnete na rozlehlém parkovišti, projdete luxusní recepcí podobné těm v kancelářských budovách. Hned vedle recepce bylo cosi jako bankomat, kde můžete dané církvi věnovat něco ze svého bankovního konta. Přišla jsem si jako v nějakém konferenčním středisku, rozlehlé čisté prostory, dvůr vyzdobený dýněmi, mnoho sálů, tělocvična, školka. Na obranu místních církví musím říct, že velmi prospěšně zasahují do života místní komunity. Organizují mnohé akce pro děti, trhy, koncerty, které jsou přístupné nejen členům církve. Obrovský vliv církve se zřejmě promítá do křivky texaské porodnosti. Mnoho rodin našeho věku má tři až pět dětí.

Bylo opět fajn, že nám nikdo nerozumí. Frantíkovi se ani trochu nelíbí postavy Spidermana, Batmana a jím podobných, kteří mají přes oči masky a kterými se to na reji masek docela hemžilo. Každého takového, kterého potkal, okomentoval stručně „fuj, hnus“ a otočil se zády.

Halloweenský večer byl moc hezký v tom, že nepršelo a že v ulicích kolem našeho domu se procházeli lidé. Nikdy jsem tu tolik lidí ještě neviděla a asi je zase uvidím až příští rok na Halloween. Byl to takový příjemný důkaz toho, že kolem nás skutečně bydlí lidé a děti. Roztomile podnapilá sousedka z vedlejší ulice, kterou jsem já viděla poprvé v životě, nás při koledování docela rychle identifikovala – vy jste ta nová rodina, co jste s dětmi hodně venku a kluci jezdí na kolech, že jo ?

Zaslechla jsem tady, že v Texasu lidé nosí nejnepohodlnější boty na světě. Ale je jim to jedno, protože stejně všude jezdí autem. Neposoudím to. Nemám totiž v plánu si místní oblíbené špičaté kozačky pořizovat.

Nedaleko nás je obchod trochu podobný OBI. Koupili jsme tam zatím všechno důležité, co bylo potřeba. Plácačku na mouchy, krmení pro veverky, krmítko pro ptáčky, zahradní lopatku, filtr do klimatizace, prášek na praní, lepidlo, pytle na bio odpad a tak dále a tak dále. Prodavači tam jsou jenom muži. Muži v montérkách. Muži kutilové, kteří nejsou zvědaví na lidi a s nikým se nechtějí moc bavit. Když něco hledám, je tohle asi jediný obchod, kde musím prodavače oslovit já. Oni se totiž tak trochu schovávají mezi regály se šrouby. Když už jsem se dostala k tomu zeptat se na doporučení, co jako funguje nejlépe, mi muž v montérkách řekl, že mají od všeho těch věcí moc. Že neví. Že by chtěl mít vždycky jen jeden produkt. A bylo by rozhodnuto. Asi ani netušil, jak moc mne potěšil. Přišla jsem si najednou jako v Sedlčanech v obchodním domě Rozvoj. V mém oblíbeném oddělení domácích potřeb, kde koupíte taky všechno důležité od gumiček na zavařování až po těsnění do septiku. Jen paní prodavačky tam nemají montérky. Mají ale stejnou radost z každého zákazníka.

Ráda posílám a dostávám dopisy. S tou dálkou, která nás dělí od všech blízkých lidí, dostaly obálky se známkou ještě větší kouzlo. Na místní poště mě nečekalo žádné velké překvapení. Věci běžely podle spolehlivě zaběhnutého dobře známého poštovního řádu – fronta a nenaladění zaměstnanci (zřejmě) státní pošty za přepážkami. Odesílali jsme mimo jiné narozeninové přání pro dědu ve vlastnoručně vyrobené obálce. Ta se pánovi za přepážkou ani trochu nelíbila. A přání v obálce se mu zdálo moc tvrdé. Poslal nás vyplnit celní prohlášení, což znamenalo za a) si znovu vystát frontu a za b) uchlácholit Toníka, že obálku pro dědu poslat můžeme, doslovně mu přeložit celý formulář a vysvětlit mu, proč ho musíme vyplňovat. Vrcholem bylo, když mne paní na přepážce zpovídala, jaký má obsah obálky hodnotu. S úsměvem jsem jí řekla, že velkou, že to je narozeninové přání pro dědu od dětí. Zamračila se na mne a napsala do formuláře velkou významnou nulu. Po skoro hodině strávené na poště jsem měla chuť tu poštovní paní kousnout. Přání dorazilo. Letělo letadlem a asi jelo i vlakem. Vzkazuje Toník.

Každý čtvrtek dostávají všichni obyvatelé Klánovic noviny, jejichž název by se dal volně přeložit jako Venkovský zpravodaj. Nedostáváme je do schránky, ale na příjezdovou cestu ke garáži. Podle množství a stavu nevyzvednutých zpravodajů před garáží se dá lehce určit, kdo opravdu neudělá ani krok pěšky. Některé domy mají před garáží i dvoje hnijící noviny. Kluci s oblibou zkoumají stádium rozkladu a Toník rád komentuje, že tam asi bydlí nějaký línoch (od slova líný).