Na Štědrý den odpoledne jsem musela zapnout klimatizaci. Z nás všech už doslova lilo. A ty poslední dny před Štědrým dnem jsme nefinišovali s úklidem, plánováním jídelníčku ani s doděláváním cukroví. Vydali jsme se do panenské přírody omrknout aligátory, želvy, volavky, hejna supů, obrovské žáby, rozlehlé močály a majestátní rozložité stromy. Den na to jsme se vypravili na bitevní loď, která má odslouženo v obou světových válkách. Kotví v přístavu, kudy proplouvají nákladní lodě a odkud má člověk ničím nerušený výhled na panorama rafinérií. Zvolili jsme dobré pořadí výletů. U rozlehlých močálů jsem se uklidnila, že i na území ropáků existuje panenská příroda, kde se člověk cítí nicotně a kde nijak nezasahuje do přirozeného řádu a běhu věcí. A výhledy na rafinérie i příběh lodi jsem pak snášela s větším klidem a malým úšklebkem. Po Štědrém dnu nám babička Radka uvařila poetickou svíčkovou, o které Toník prohlásil, že je to ta omáčka, kterou miluje. A ochotně ji baštil tři dny po sobě. Užili jsme si den na pláži a to až nečekaně hezky. Vyšlo nám počasí i výlet lodí za delfíny, pěší procházka centrem města na oběd, kde jsou obchody, bary a široké chodníky. A pak pláž, kde na střídačku koukám na vlny, na racky a na kluky, které baví neomezený prostor, bosé nohy a písek.

A teď mám pocit jako bychom byli na nějaké horské chatě. Venku se krutě ochladilo, což byla výborná příležitost k vyzkoušení krbu. Ale chybička se vloudila a celý dům smrdí jako bouda, v které se topí jen v kamnech. Děti si poměrně dlouho stěžovaly, že je pálí oči. Detektor kouře jsem odmontovala a odnesla ho na zahradu, aby už znovu nepískal. Znáte ten díl Přátel, kdy se Phoebe snaží detektor kouře nejdřív rozmontovat a pak rozbít na padrť ? Tak nějak jsem se u toho cítila. Franta se těšil, že přijedou hasiči, Toník si moc přál, aby hasiči nepřijeli. Nepřijeli, ale zítra asi bude velké prádlo. Kouřem smrdí totiž úplně všechno.

Přeji vám vydařený nový rok!

 

 

 

 

 

Když jsem někam cestovala jako turista, měla jsem po týdnu pocit, že mám věci na háku. Že dokážu říct, jak lidé žijí, co rádi jedí a dělají, jaký zastávají světonázor, kolik asi vydělávají a tak podobně. Podobný a dost sebevědomý pocit jsem měla i před asi deseti lety, kdy jsem žila pár měsíců v Kodani. No a čím déle jsem tady, jde mi ze všeho hlava kolem stejně ne-li více jako když jsem do města H přiletěla. Mám větší a větší respekt k tomu, jak tady lidé žijí. I když s hromadou věcí spojených s jejich životním stylem nesouhlasím. A jak mi jde hlava kolem a snažím se zařadit a srovnat si informace a myšlenky třeba o školském systému, konzumu a blahobytu a církvích, tak nějak víc a víc vím, kam patřím. A kam teda určitě nepatřím.

Vzali jsme babičku Radku do klánovického Central Parku, aby mimo jiné viděla živého Santa Clause. Ale Santa Claus má rýmu a zatím nenašli náhradníka. A že prý bude úřadovat zase až zítra. Paní, která nám tuto důležitou informaci sdělovala roztomile šeptala a vysvětlovala to neuvěřitelnou oklikou. Netušila, že kluci nerozumějí anglicky. Nechala jsem jí při tom a sama jsem chvíli dělala, že nechápu, o co jde a trochu škodolibě se bavila.

Při psaní titulku jsem místo Santa vystřihla překlep a byl z toho Satan. Ještěže k nám i tady chodí Ježíšek, u kterého taková konspirace snad nehrozí.

Děti i dospělí chodí v tričkách s vánoční tématikou, trenéři v dětském Sokole nosí ponožky se soby a Santa Clausem, některá auta mají vepředu adventní věnec nebo červený nos a sobí rohy, domy jsou hojně osvětlené a vyzdobené světýlky, maminky i paní učitelky ve školce se vzájemně obdarovávají domácím cukrovím a sousedi nám přinesli talíř domácího cukroví. Umí si tady ten předvánoční čas moc hezky užít.

My nemáme ozdobený dům, nemáme ještě ani stromeček, cukroví jsme snědli sami hned začátkem adventu, nemáme žádné veselé vánoční oblečení a klukům jsem do školky nepřipravila ani jeden jediný rozkošný balíček s domácím cukrovím nebo malým dárečkem. Oni to určitě pochopí a řeknou si, že to tam na Ukrajině, v Rusku nebo snad v Polsku nebo odkud že to jsme třeba tolik neprožíváme. Hohoho!

Že tady umějí bavit děti jsem si už všimla. Co jsme zažili o víkendu v houstonském dětském muzeu má zatím 11 palců z 10. Zlatý hřeb muzea jsme objevili až koncem naší návštěvy, takže se tam budeme muset ještě vydat a užít si to do dna. V muzeu je fiktivní město Kidtropolis s jednou jedinou ulicí. A na té ulici je bankomat, pošta, zpravodajské studio, volební místnost, obchod, personální agentura, restaurace, veterinární klinika, sanitka, policejní auto a dispečink záchranných složek. Všechno funguje jako v reálném světě. Děti začnou tím, že si z bankomatu vyberou peníze. Všechno je v dětské velikosti, patřičně zjednodušené, obsluhu zvládají děti sami. Kluci si stihli užít poštu, kde v roli zaměstnanců neúnavně přijímali balíky a obálky k odeslání, vše vážili a skenovali, posouvali na jezdícím pásu a nakládali do pošťáckého auta. Toník ochotně obsluhoval kasu. Je to promyšlené natolik, že se tam zabaví děti tak od 2 let až po puberťáky. Větší děti si totiž mohou vyzkoušet skutečnou roli zaměstnance včetně hledání práce, píchaček, výplatní pásky a pravidel provozu. Na poště běží na velké obrazovce dokument z reálného poštovního světa – třídírny, nakládání zásilek do letadel, trasy poštovních aut a ani nevím co dalšího. V sanitce leží na lehátku umělý člověk a děti mají k dispozici hromadu lékařského vybavení včetně defibrilátoru. Usednout můžou i za volant sanitky a pouštět si blikačky. V policejním autě je to podobné. Na centrále záchranných složek je telefonní sluchátko, kam volají fiktivní lidé ve fiktivní nouzi. Toník se zcela vžil do role záchranáře a potřeboval pokaždé detailní popis trasy, kam má jet a co se tam přesně stalo. Nad telefonním sluchátkem je totiž zjednodušená mapa města. Pro větší děti a i pro nás dospěláky je pak součástí také forenzní laboratoř pro vyšetřování zločinů. Kluky oslovily lupy a neúnavně s nimi hledali zloděje. V restauraci děti připravují jídlo (plastové). Hosty jsou utahaní rodiče, kteří sedí u stolečků s nepřítomným výrazem. Obchod s potravinami má regály plné reálných zmenšených produktů a reálné kasy. Na veterinární klinice mohou děti ošetřit snad všechny domácí mazlíčky, na které si člověk vzpomene.

Takže skóre tohoto víkendu je takové, že nemáme čerstvě uříznutý vánoční stromek, pro který jsme se chystali na farmu. Stejně jsme pak zjistili, že mají jenom cypřiše (rostou totiž dost rychle). A co si budeme povídat – vánoce s cypřišem uprostřed obýváku by byla už trochu moc exotika. Já si brousím zuby na nějakou pěkně tlusťoučkou jedličku. Ale máme za sebou naprosto dokonalou sobotu v dětském světě. Upřímně jsem dětem tuhle zábavu záviděla. A vlastně se těším, až do Kidtropolis zase vyrazíme.

Vyrostla jsem v kultuře kolektivní nezodpovědnosti. Ono se to opraví, někdo tam zavolá, někdo to zařídí. A teď jen žasnu, jak může fungovat kultura kolektivní zodpovědnosti. To je jedna z věcí, která se mi tady skutečně líbí. Pár konkrétních příkladů ze života.

Na Díkuvzdání se ne všichni mají natolik dobře, aby si mohli koupit ne dobré jídlo ale vůbec nějaké jídlo. Ve školce i v dětském klánovickém Sokole proběhla sbírka jídla. A jen jsem zírala na ty hory věcí, které se sešly. Přispěli jsme také. Ze solidarity i z výchovných důvodů.

Sousedka organizuje a pravidelně vybírá příspěvek na sekání a úpravu trávníku na ostrůvku v ulici, který by se snadno mohl vydávat za území nikoho. Druhá sousedka nám s úsměvem odklidí popelnici z příjezdové cesty, když zrovna odklízí tu svoji.

Na každou akci, kterou organizuje nějaký spolek, se vypisují úkoly pro dobrovolníky. Od zajištění pití, odvozu vybavení až po konečný úklid. Na všechno se vždycky lidi najdou. Bez reptání.

Rodiče dětí ve školce organizují cca každé 3 měsíce překvapení pro učitele. Po novém roce pro ně připraví zdravou snídani a to včetně kompletního úklidu po v učitelské klubovně. Na vánoce a na narozeniny učitelů se vybírají buď peníze nebo dárkové poukazy. Oceňuji, že motivaci učitelů nenechávají rodiče jenom na vedení a přístupu školy.

Rodiče dětí ve třídě Toníka svolají jednou za čas na pátek, kdy je školka zavřená, playdate. Domluví se čistě mezi sebou, proberou dění ve školce a ve třídě, děti spokojeně pokračují tam, kde ve čtvrtek skončily.

Velká inspirace a palec nahoru.

 

 

 

 

 

Od začátku, co jsme tady mlsně koukám na stezky v lesích očima matky. Matky s kočárkem. Matky s kočárkem, v kterém spí dítě. Dneska jsem si tenhle malý sen splnila. Užila jsem si nádherné 2 hodiny ticha přerušovaného zpěvem ptáků se stromy a velkým modrým nebem nade mnou. Hlava mi nebere, že ani v tom dokonalém počasí jako bylo dnes (navíc bez jediného komára) jsem podobnou zasněnou duši s kočárkem nepotkala. Tady mně máte. V tričku s krátkým rukávem!

 

Mikulášská besídka v houstonském Sokole neměla chybu. Na budově je velkými písmeny napsáno Sokol. Jen jsem se usmívala. Československých lidí s dětmi přišlo víc než jsem čekala. Potkali jsme českého pána z masa a kostí, který pracuje pro NASA. A taky pána, který sem do Texasu dováží z Čech svíčky do aut. Asi dobrej nápad, když jsem o tom pak přemýšlela v zácpě na dálnici po cestě domů. Nechyběly chlebíčky, perníčky, linecké a svařák. A nechyběla svatá trojice. Mikuláš byl vtipný a vyprávěl dětem o tom, jak se zná se Santa Clausem. Rovnou jsme pak navázali a trochu jsme snad Toníkovi osvětlili zmatek v těch nadpřirozených postavách, které nosí dárky. Česko-americké děti byly roztomilé díky přízvuku, s jakým zpívaly Holka modrooká a Kočka leze dírou. Roztomilé byly taky svými jmény jako Jeník, Josefínka a Anička, které na první pohled nejdou ani trochu dohromady s jejich hispánským vzhledem. Naši chlapci mají asi černé svědomí. Soudím podle reakce na čerta. Čert byl geofyzik, byl vtipnej a velmi citlivej k dětem. Toník to shrnul slovy, že čert byl trochu hnusnej. Fotky mám, ale jdu spát. Někdy příště.

Tak nám i tady začal advent. Přijde mi, že tak nějak se vším všudy. Koupili jsme si světýlka, upekli a ozdobili jsme první várku cukroví, napsali jsme pár vánočních přání.

Světýlka nadchla Toníka, rád je aranžuje. Nejradši doprostřed obýváku, kudy neustále někdo chodí a běhá. A já jen trnu, kdy se u nás doma ozve ta notoricky známá hláška z amerických filmů „call 911“.

Upekli jsme si něco mezi perníčky a lineckým. Je to jedno, protože místní potravinářská chemie se s ničím ne**re. Zdobení na cukroví má neuvěřitelné barvy, chutě i vůně, které docela spolehlivě překrývají chuť upečeného těsta. Navíc je všechno v tradičně velkém balení, takže děti mají pocit, že toho musí narvat na cukroví co nejvíc.

Děti jsou unudlené a kašlou. V rámci rodiny spolehlivě cirkuluje nějaký bacil, který postupně kosí všechny členy rodiny. Venku prší, je zataženo a je i celkem zima. Kolem 10 stupňů. Vánoční přání jsme tudíž ještě neodeslali, protože nejsou lidi na to, aby opustili marodku a dojeli na poštu.

Dneska k nám přišel Mikuláš. Ano, trochu předčasně, ale tady je to jedno. Ten adventní kalendář na fotce si matně pamatuju z dětství. Děda ho přivezl s sebou a tady ho na mne vybalil. Díky moc! I mamince, která tenhle poklad uchovala a zase našla.

Zítra večer jdu do místní knihovny na workshop vyrábění vánočních ozdob. Jestli tam budu buď opět sama nebo se skupinkou nahluchlých věčně usměvavých stařenek z nedalekého domova seniorů, tak uteču. A zastavím se v místním kolosálním non-stopáči pro víno na svařák.