Tak nám i tady začal advent. Přijde mi, že tak nějak se vším všudy. Koupili jsme si světýlka, upekli a ozdobili jsme první várku cukroví, napsali jsme pár vánočních přání.

Světýlka nadchla Toníka, rád je aranžuje. Nejradši doprostřed obýváku, kudy neustále někdo chodí a běhá. A já jen trnu, kdy se u nás doma ozve ta notoricky známá hláška z amerických filmů „call 911“.

Upekli jsme si něco mezi perníčky a lineckým. Je to jedno, protože místní potravinářská chemie se s ničím ne**re. Zdobení na cukroví má neuvěřitelné barvy, chutě i vůně, které docela spolehlivě překrývají chuť upečeného těsta. Navíc je všechno v tradičně velkém balení, takže děti mají pocit, že toho musí narvat na cukroví co nejvíc.

Děti jsou unudlené a kašlou. V rámci rodiny spolehlivě cirkuluje nějaký bacil, který postupně kosí všechny členy rodiny. Venku prší, je zataženo a je i celkem zima. Kolem 10 stupňů. Vánoční přání jsme tudíž ještě neodeslali, protože nejsou lidi na to, aby opustili marodku a dojeli na poštu.

Dneska k nám přišel Mikuláš. Ano, trochu předčasně, ale tady je to jedno. Ten adventní kalendář na fotce si matně pamatuju z dětství. Děda ho přivezl s sebou a tady ho na mne vybalil. Díky moc! I mamince, která tenhle poklad uchovala a zase našla.

Zítra večer jdu do místní knihovny na workshop vyrábění vánočních ozdob. Jestli tam budu buď opět sama nebo se skupinkou nahluchlých věčně usměvavých stařenek z nedalekého domova seniorů, tak uteču. A zastavím se v místním kolosálním non-stopáči pro víno na svařák.