Vánoce a velikonoce jedině s panem Ladou. Na vánoce jsme měli na krbu ladovský betlém. Velikonoční nadílku kluci dostali v pytlíčkách s obrázkem od pana Lady. Mé srdce plesá. Slovy Frantíka „jsme Češi“. A velké díky babičce Radce!

Fakt jsou v březnu zralý a sladký!

Jedno odpoledne jsem s klukama tak nějak příjemně poflakovala v knihovně, listovala jsem si dětskýma knížkama, kluci taky. Chvílema si skládali puzzle a skládačky, váleli se v křeslech, občas trochu pištěli a nikdo je nenapomenul. Tak nějak si představuju volnej čas. Ještě je to celý zarámovaný výhledem do zeleně na krmítka pro ptáky a veverky. A pak to přišlo. V malým roztomilým oranžovým kufříčku. Tablet pro děti v kufříčku. I s nabíječkou. A že si ho můžeme půjčit domů. Taky na dva týdny, abychom nemuseli do knihovny víckrát. Tablet je „naloudovanej“ výhradně obsahem pro děti, vesměs jsou to hry. A pak přišel druhý smrtelný zásah do toho mýho trochu intoušskýho volnýho času. U východu si ty dva kujóni všimli automatu s různejma dobrotama (už bohužel chápou, co to je a jak to funguje). A já se nechala ukecat k dvěma pytlíčkům chipsů. Z knihovny se vracíme s knihama, to dá rozum. Ale taky s tabletem a s drobkama od chipsů v autě. To je hnus velebnosti.

 

V jedné z klánovických středních škol se poprali na parkovišti kluci. Puberťáci si prostě dali přes držku. To bychom ale nesměli být v USA a ještě k tomu v Texasu. Ve vedlejší budově školky strávili děti tuhle puberťáckou šarvátku zabedněné na záchodcích a školka byla neprodyšně uzavřená po zbytek dne. Dovnitř a ven byli vpuštěni pouze rodiče dětí. Nikdo si totiž nebyl jistý, jestli u sebe někdo z těch puberťáků nemá zbraň a co se jako bude dít dál. Když jsem tu historku slyšela poprvé, tak mi to nedocházelo a říkala jsem si, že to zase jen někdo přehání s bezpečnostními opatřeními. A pak mi to došlo. Kolikrát za posledních pár let proběhlo zprávami, že se na střední škole kdesi v USA střílelo. A k tomu texaská rozvolněná legislativa o držení zbraní. Zbraň si tady může pořídit vlastně kdokoliv. Tohle Ti, milý Texase, vážně nesluší.

Knihovna a komunitni centrum spolu sousedi. Do knihovny jezdi v pondeli dopoledne matky s malymi detmi na spolecensko-vzdelavaci dychanek. Do komunitniho centra smeruji v pondeli dopoledne seniori na zabavne-spolecensky program. A problem je na svete. Nestaci parkovaci kapacity. Knihovna a komunitni centrum vedou dialog, jak budou vzniklou situaci resit. Knihovnice neleni a dela mezi matkami anketu, jakym problemum s parkovanim v pondeli dopoledne celi a kdy jindy by jim program pro deti vyhovoval. Knihovna prichazi s resenim a program pro matky s detmi presouva. Tak takhle vypada problem texaskeho malomesta, kde ma kazda rodina alespon dve auta. Nikde po celou dobu vyjednavani, analyz a zverejnovani reseni nezaznela moznost, ze se da parkovat pres ulici na jeste vetsim parkovisti. Cesta ke knihovne a komunitnimu centru trva s choditkem nebo s dvema malymi detmi (to asi vyjde nastejno) maximalne 4 minuty.

 

Kdo by si byl kdy pomyslel, ze orientacky zavodnicky revival zaziju kdesi uprostred lesu na sever od mesta H. A jako partaky jsem si s sebou pro tentokrat vzala vsechny Cerne muze a muzicky. Obtezkani svacinkami a nahradnim oblecenim jsme nejlehci trasu uspesne absolvovali. A vesli jsme se dokonce i do casoveho limitu 3 hodin. Vetsi zazitek nez samotny zavod byla cesta a les, v kterem se zavod konal. Cesta byla poslednich cca 20 kilometru opravdicka scenic route. Zvlnena silnicka s horizonty, farmy a nekdy strasidelne chude vypadajici domy, opryskane benzinky, dreveny bily kostelik jako v kazdem tretim americkem filmu. Bylo to romanticky, trochu desivy a urcite bych si neprala, aby se nam nekde na puli cesty mezi kostelikem a nejblizsi farmou porouchalo auto. Po ceste na start zavodu jsme dali rec s rybari, kteri tam nekde pobliz mezi kostelikem a nejblizsi benzinkou bydli. Sem tam vypadany zub, plechovka piva a radio u nohy a trochu prazdny pohled. A pak les. Ohorely a misty i doutnajici les. Velka cast naseho putovani vedla vlastne popelem. Lesy kontrolovane vypaluji v zimnich mesicich, aby jim pak v lete zrejme neshoreli uplne.

Ja: „Megan, kdy zacina sezona jahod ? Chtela bych jet s klukama na nejakou farmu na samosber.“

Megan (po chvilce vahani) : „Ja vlastne nevim, v obchode je prece koupis cely rok.“

Aneb jak jsem inspirovala americkou matku k tomu, ze pojedeme spolecne na jahody.