Jedno odpoledne jsem s klukama tak nějak příjemně poflakovala v knihovně, listovala jsem si dětskýma knížkama, kluci taky. Chvílema si skládali puzzle a skládačky, váleli se v křeslech, občas trochu pištěli a nikdo je nenapomenul. Tak nějak si představuju volnej čas. Ještě je to celý zarámovaný výhledem do zeleně na krmítka pro ptáky a veverky. A pak to přišlo. V malým roztomilým oranžovým kufříčku. Tablet pro děti v kufříčku. I s nabíječkou. A že si ho můžeme půjčit domů. Taky na dva týdny, abychom nemuseli do knihovny víckrát. Tablet je „naloudovanej“ výhradně obsahem pro děti, vesměs jsou to hry. A pak přišel druhý smrtelný zásah do toho mýho trochu intoušskýho volnýho času. U východu si ty dva kujóni všimli automatu s různejma dobrotama (už bohužel chápou, co to je a jak to funguje). A já se nechala ukecat k dvěma pytlíčkům chipsů. Z knihovny se vracíme s knihama, to dá rozum. Ale taky s tabletem a s drobkama od chipsů v autě. To je hnus velebnosti.