Nikdy by mne nenapadlo, s jakou chutí si budu v autě nahlas zpívat náš lidový song Komáři se ženili. Máme nějakou brňáckou verzi, kde se v poslední sloce zpívá „Komárů těch je dost, neberte je na milost“. Ráda se v tomto případě řídím lidovou tradicí. Přeji vám krásný první Máj!

Paní E z Linze si pořád stěžovala, že se ve školce nepotkává s žádnými rodiči spolužáků a že by ráda někoho dalšího poznala. Přišlo mi to divný a hledala jsem chybu asi hlavně u ní. Přece jen je trochu rezervovaná. A pak mi to paní E vysvětlila a já se nahlas rozesmála. V jejich školce se ráno i odpoledne zařadíte do řady aut a popojíždíte. Popojedete až ke vchodu, kde dítě vyložíte a odjedete. Odpoledne si tu autofrontu zase vystojíte a u vchodu vám dítě do auta naloží. Jedno takové čekání o samotě s vaším chytrým telefonem vám zabere asi 20 minut.

Město H a některá jeho předměstí si minulý týden zažilo povodně. Nic pěkného. Velká voda může ještě teď za to, že v celém Houstonu a blízkém okolí si v autopůjčovně nepůjčíte auto. Je jich totiž najednou málo a jsou pochopitelně rezervovaná pro ty, kterým voda auta zaplavila. Auto vám tady nesmí zabavit ani v případě, že je na vás uvalena exekuce. Bez něj jste tu vážně v prdeli.

 

Čím víc se blíží můj odjezd na prázdniny do Čech, tím jsem rozervanější a  jako by nevím kam teda vlastně patřím. Čím víc se blíží můj odjezd do Čech, tím víc se těším. Tetelím se.

A stejně se mi to tu dostalo po kůži. Prostě proto, že tu moje děti tráví kousek dětství. Toník se tu naučil jezdit na kole, našel si tu prvního opravdovýho kamaráda a řídil na parkovišti poprvé skutečné auto. Frantík se tu rozmluvil (jako česky samozřejmě), zažívá si první rok školky a poprvé (doufejme, že naposled) se nám tu ztratil. Asi dlouho a ráda si budu vybavovat upřímnou radost a volnost kluků na pláži mexického zálivu, kam to máme podobně daleko jako když jedeme na chalupu. A taky ty jejich bosý nohy a všechen čas strávený na trávníku před domem a garáží.

 

 

 

Miss Maria, Frantíkova paní učitelka, o své práci říká: “ I teach them to be loud, proud, and do it all with confidence!“  „Učím je, aby byly slyšet, aby na sebe byly pyšní a aby to všechno dělaly s důvěrou v sebe samé.“ A zřejmě se tímhle neřídí jen Miss Maria. Když na mne promluví děti na hřišti nebo Toníkovi spolužáci, ještě stále mne občas zarazí, jak vyzrále, zdravě seběvedomě mluví a mluvit se nebojí. A o tom, jak se navíc chovají hezky jeden k druhému zase někdy příště. Aby těch palců nahoru nebylo zase moc. Na druhou stranu totiž často slýchám (hlavně od cizinců), že tady nenechávají děti být dětmi. Nejsme tu dost dlouho na to, abych to sama hodnotila a kluci nejsou součástí školského systému v tom pravém slova smyslu. Ale ve třídě pětiletých dětí, kam chodí Toník, nemají za celý den prakticky žádný prostor na volnou hru. Program je neustále řízený, přinejmenším aspoň tématizovaný. Jedině na hřišti (tzn. půlhodinu) jim vlastní prostor nechávají.

 

 

 

Napodruhé už byl doma dělaný! A byly z něj šišky s mákem. Neohrožený a informovaný děda přivezl zásobu mletého máku. Recept na výrobu tvarohu mi prozradila Yulia z Ruska, která žije v US snad už 10 let. A dodnes se ho nevzdala.

Jsem Čech jak poleno a mám pocit, že jsem čím dál víc odolnější proti tomu, aby mě tu něco doopravdy nadchlo. Systému přerozdělování peněz z daní z nemovitosti se to povedlo. Daň z nemovitosti je určená na financování a rozvoj škol v místě, kde daň platíte. Dál na policii, hasiče a případnou další bezpečnostní infrastrukturu. Když vydržíte na jednom místě dva roky, daň vám o něco sníží. A když je vám víc jak 60 let, tak ji sníží výrazně. Vaše děti už totiž nevyužívají místní školství. To se člověku platí daň hned jinak, když přesně víte, kam přispíváte.