Čím víc se blíží můj odjezd na prázdniny do Čech, tím jsem rozervanější a  jako by nevím kam teda vlastně patřím. Čím víc se blíží můj odjezd do Čech, tím víc se těším. Tetelím se.

A stejně se mi to tu dostalo po kůži. Prostě proto, že tu moje děti tráví kousek dětství. Toník se tu naučil jezdit na kole, našel si tu prvního opravdovýho kamaráda a řídil na parkovišti poprvé skutečné auto. Frantík se tu rozmluvil (jako česky samozřejmě), zažívá si první rok školky a poprvé (doufejme, že naposled) se nám tu ztratil. Asi dlouho a ráda si budu vybavovat upřímnou radost a volnost kluků na pláži mexického zálivu, kam to máme podobně daleko jako když jedeme na chalupu. A taky ty jejich bosý nohy a všechen čas strávený na trávníku před domem a garáží.

 

 

 

Miss Maria, Frantíkova paní učitelka, o své práci říká: “ I teach them to be loud, proud, and do it all with confidence!“  „Učím je, aby byly slyšet, aby na sebe byly pyšní a aby to všechno dělaly s důvěrou v sebe samé.“ A zřejmě se tímhle neřídí jen Miss Maria. Když na mne promluví děti na hřišti nebo Toníkovi spolužáci, ještě stále mne občas zarazí, jak vyzrále, zdravě seběvedomě mluví a mluvit se nebojí. A o tom, jak se navíc chovají hezky jeden k druhému zase někdy příště. Aby těch palců nahoru nebylo zase moc. Na druhou stranu totiž často slýchám (hlavně od cizinců), že tady nenechávají děti být dětmi. Nejsme tu dost dlouho na to, abych to sama hodnotila a kluci nejsou součástí školského systému v tom pravém slova smyslu. Ale ve třídě pětiletých dětí, kam chodí Toník, nemají za celý den prakticky žádný prostor na volnou hru. Program je neustále řízený, přinejmenším aspoň tématizovaný. Jedině na hřišti (tzn. půlhodinu) jim vlastní prostor nechávají.

 

 

 

Napodruhé už byl doma dělaný! A byly z něj šišky s mákem. Neohrožený a informovaný děda přivezl zásobu mletého máku. Recept na výrobu tvarohu mi prozradila Yulia z Ruska, která žije v US snad už 10 let. A dodnes se ho nevzdala.

Jsem Čech jak poleno a mám pocit, že jsem čím dál víc odolnější proti tomu, aby mě tu něco doopravdy nadchlo. Systému přerozdělování peněz z daní z nemovitosti se to povedlo. Daň z nemovitosti je určená na financování a rozvoj škol v místě, kde daň platíte. Dál na policii, hasiče a případnou další bezpečnostní infrastrukturu. Když vydržíte na jednom místě dva roky, daň vám o něco sníží. A když je vám víc jak 60 let, tak ji sníží výrazně. Vaše děti už totiž nevyužívají místní školství. To se člověku platí daň hned jinak, když přesně víte, kam přispíváte.

Vánoce a velikonoce jedině s panem Ladou. Na vánoce jsme měli na krbu ladovský betlém. Velikonoční nadílku kluci dostali v pytlíčkách s obrázkem od pana Lady. Mé srdce plesá. Slovy Frantíka „jsme Češi“. A velké díky babičce Radce!

Fakt jsou v březnu zralý a sladký!

Jedno odpoledne jsem s klukama tak nějak příjemně poflakovala v knihovně, listovala jsem si dětskýma knížkama, kluci taky. Chvílema si skládali puzzle a skládačky, váleli se v křeslech, občas trochu pištěli a nikdo je nenapomenul. Tak nějak si představuju volnej čas. Ještě je to celý zarámovaný výhledem do zeleně na krmítka pro ptáky a veverky. A pak to přišlo. V malým roztomilým oranžovým kufříčku. Tablet pro děti v kufříčku. I s nabíječkou. A že si ho můžeme půjčit domů. Taky na dva týdny, abychom nemuseli do knihovny víckrát. Tablet je „naloudovanej“ výhradně obsahem pro děti, vesměs jsou to hry. A pak přišel druhý smrtelný zásah do toho mýho trochu intoušskýho volnýho času. U východu si ty dva kujóni všimli automatu s různejma dobrotama (už bohužel chápou, co to je a jak to funguje). A já se nechala ukecat k dvěma pytlíčkům chipsů. Z knihovny se vracíme s knihama, to dá rozum. Ale taky s tabletem a s drobkama od chipsů v autě. To je hnus velebnosti.

 

V jedné z klánovických středních škol se poprali na parkovišti kluci. Puberťáci si prostě dali přes držku. To bychom ale nesměli být v USA a ještě k tomu v Texasu. Ve vedlejší budově školky strávili děti tuhle puberťáckou šarvátku zabedněné na záchodcích a školka byla neprodyšně uzavřená po zbytek dne. Dovnitř a ven byli vpuštěni pouze rodiče dětí. Nikdo si totiž nebyl jistý, jestli u sebe někdo z těch puberťáků nemá zbraň a co se jako bude dít dál. Když jsem tu historku slyšela poprvé, tak mi to nedocházelo a říkala jsem si, že to zase jen někdo přehání s bezpečnostními opatřeními. A pak mi to došlo. Kolikrát za posledních pár let proběhlo zprávami, že se na střední škole kdesi v USA střílelo. A k tomu texaská rozvolněná legislativa o držení zbraní. Zbraň si tady může pořídit vlastně kdokoliv. Tohle Ti, milý Texase, vážně nesluší.

Knihovna a komunitni centrum spolu sousedi. Do knihovny jezdi v pondeli dopoledne matky s malymi detmi na spolecensko-vzdelavaci dychanek. Do komunitniho centra smeruji v pondeli dopoledne seniori na zabavne-spolecensky program. A problem je na svete. Nestaci parkovaci kapacity. Knihovna a komunitni centrum vedou dialog, jak budou vzniklou situaci resit. Knihovnice neleni a dela mezi matkami anketu, jakym problemum s parkovanim v pondeli dopoledne celi a kdy jindy by jim program pro deti vyhovoval. Knihovna prichazi s resenim a program pro matky s detmi presouva. Tak takhle vypada problem texaskeho malomesta, kde ma kazda rodina alespon dve auta. Nikde po celou dobu vyjednavani, analyz a zverejnovani reseni nezaznela moznost, ze se da parkovat pres ulici na jeste vetsim parkovisti. Cesta ke knihovne a komunitnimu centru trva s choditkem nebo s dvema malymi detmi (to asi vyjde nastejno) maximalne 4 minuty.