Fotky poridila nase babi Radka na plazi Golfskeho zalivu. Na plazi v odpadkovych kosich. Barevne, obsahem i napadem docela zajimava kolaz.

 

Vzpominate, jak Kolja maloval a vystrojoval Kasparkovi pohreb ? Ano, jsou jak houby. Frantik maluje krize, Tonik ve vytvorech ze skolky sem tam nejaky kriz taky umisti. Skolka je totiz cirkevni. A pani ucitelky evidentne delaji svou praci dobre. My jsme se pri rozhodovani uklidnovali tim, ze kluci nebudou nabozenskemu vlivu vystaveni tak dlouho a ze se s timto tema stejne setkaji a bude treba o nem mluvit. Uz je to tady a dotazy postupne prichazeji. Bude to jeste velka legrace.

Nedokazu presne identifikovat, kdy a jak se to stalo, ale kluci maji v Klanovicich vetsi knihovnu detske literatury (co do poctu svazku) nez mivali v Praze. Samozrejme ceske detske literatury. Bratri Capkove by ze mne meli radost. Za ocean s nami priletel vytisk Pejska a kocicky z roku 1979. Takze jsem jej mela jako dite nejen ja ale i muj bracha. Kultivaci detske cestiny se tu zkratka venuju vyrazne vic a s vetsi radosti nez rozvoji anglictiny. Ta ocekavam, ze se „stane“ tak nejak sama a postupne.

I tady hojne navstevujeme mistni knihovnu. I tady jsem chronicky platce pokut za pozdni vraceni. Tak muzu mit alespon dobry pocit, ze Klanovicim prispivam na dobrou vec; na obnovu a rozvoj knizniho fondu. V Praze byla moje rekordni pokuta neco pres 500 Kc. Tak schvalne kam to dotahnu tady. Maji to tady „vychytanejsi“; na nabihajici zpozdne totiz nijak neupozornuji!!!

Detske narozeninove oslavy jsou tu velka vec. Maji presne urcena pravidla a presne vymezeny cas. Obvykle 90 nekdy i 120 minut. Bez ohledu na to jestli se oslava kona v herne, telocvicne nebo doma. Dort a obcerstveni se podava az v posledni pulhodince, takze se deti po davce cukru a potravinarskych barviv nestihnou dostat plne do otacek. Staci pridat vodu, par detskych usmevu a fotek, michat netreba. A oslava muze zacit:-)

Tonikova znalost anglictiny se da pocitat na slova, moc jich zatim neni. Ale co zvlada neomylne a zcela autenticky je vyraz udivu a nadseni „WOW!“ Spravne pochopil, ze tim neurazi a da se univerzalne pouzit, kdyz zrovna clovek nevi, co rict.

Vydareny vylet do narodniho parku Hunstville. Do potoka spadlo jen jedno dite, do mocalu prekvapive nikdo. Tenhle narodni park u mne dost zabodoval. Vede tam jen dvouprouda dalnice, krajina v parku je malicko zvlnena a kdyz si clovek odmysli sem tam rozsete palmy, vypada to tam jako v evropskem lese. A o jezere babi Radka trefne prohlasila „Machac jak vysitej“.

Vysvetlujte 4,5 letemu diteti psani malych a velkych pismen. Tonikuv domaci ukol…

Kdyz jsem se pul roku pakovala do Texasu, pripravovala jsem se na odporne vedro a vlhkost. Nikdo mi nerekl, jak prima je tu zima. Nikdo mi nerekl, ze nejkratsi dny trvaji do pul sesty, ze v lednu tu je 20 stupnu Celsia, ze pred Silvestrem zacne rozkvetat magnolie a ze ruze pokvetou nepretrzite od zari az do jara. A ze nebudou komari. Diky za to. Protoze jsem jeste porad mile prekvapena.

Nikdo mi nerekl, jak moc ubijejici je placata krajina. Mam tady na te placce mozna pocit, ze mi chybi nadhled a rozhled. Vyslapnout si i maly kopecek, zadychat se u toho a pak se rozhlidnout do dalky…az se vam nekomu tahle mala radost naskytne, tak si na mne na chvilku vzpomente.

PS: Vlivem v zasade nemilych prekvapeni jsem nucena psat bez diakritiky a mzourat do popraskane obrazovky. Detaily nestoji za rec. Jen jsem asi pres vanoce prevzala od Frantika cestny titul Ptaka pohromaka.

 

Na Štědrý den odpoledne jsem musela zapnout klimatizaci. Z nás všech už doslova lilo. A ty poslední dny před Štědrým dnem jsme nefinišovali s úklidem, plánováním jídelníčku ani s doděláváním cukroví. Vydali jsme se do panenské přírody omrknout aligátory, želvy, volavky, hejna supů, obrovské žáby, rozlehlé močály a majestátní rozložité stromy. Den na to jsme se vypravili na bitevní loď, která má odslouženo v obou světových válkách. Kotví v přístavu, kudy proplouvají nákladní lodě a odkud má člověk ničím nerušený výhled na panorama rafinérií. Zvolili jsme dobré pořadí výletů. U rozlehlých močálů jsem se uklidnila, že i na území ropáků existuje panenská příroda, kde se člověk cítí nicotně a kde nijak nezasahuje do přirozeného řádu a běhu věcí. A výhledy na rafinérie i příběh lodi jsem pak snášela s větším klidem a malým úšklebkem. Po Štědrém dnu nám babička Radka uvařila poetickou svíčkovou, o které Toník prohlásil, že je to ta omáčka, kterou miluje. A ochotně ji baštil tři dny po sobě. Užili jsme si den na pláži a to až nečekaně hezky. Vyšlo nám počasí i výlet lodí za delfíny, pěší procházka centrem města na oběd, kde jsou obchody, bary a široké chodníky. A pak pláž, kde na střídačku koukám na vlny, na racky a na kluky, které baví neomezený prostor, bosé nohy a písek.

A teď mám pocit jako bychom byli na nějaké horské chatě. Venku se krutě ochladilo, což byla výborná příležitost k vyzkoušení krbu. Ale chybička se vloudila a celý dům smrdí jako bouda, v které se topí jen v kamnech. Děti si poměrně dlouho stěžovaly, že je pálí oči. Detektor kouře jsem odmontovala a odnesla ho na zahradu, aby už znovu nepískal. Znáte ten díl Přátel, kdy se Phoebe snaží detektor kouře nejdřív rozmontovat a pak rozbít na padrť ? Tak nějak jsem se u toho cítila. Franta se těšil, že přijedou hasiči, Toník si moc přál, aby hasiči nepřijeli. Nepřijeli, ale zítra asi bude velké prádlo. Kouřem smrdí totiž úplně všechno.

Přeji vám vydařený nový rok!

 

 

 

 

 

Když jsem někam cestovala jako turista, měla jsem po týdnu pocit, že mám věci na háku. Že dokážu říct, jak lidé žijí, co rádi jedí a dělají, jaký zastávají světonázor, kolik asi vydělávají a tak podobně. Podobný a dost sebevědomý pocit jsem měla i před asi deseti lety, kdy jsem žila pár měsíců v Kodani. No a čím déle jsem tady, jde mi ze všeho hlava kolem stejně ne-li více jako když jsem do města H přiletěla. Mám větší a větší respekt k tomu, jak tady lidé žijí. I když s hromadou věcí spojených s jejich životním stylem nesouhlasím. A jak mi jde hlava kolem a snažím se zařadit a srovnat si informace a myšlenky třeba o školském systému, konzumu a blahobytu a církvích, tak nějak víc a víc vím, kam patřím. A kam teda určitě nepatřím.