Vzali jsme babičku Radku do klánovického Central Parku, aby mimo jiné viděla živého Santa Clause. Ale Santa Claus má rýmu a zatím nenašli náhradníka. A že prý bude úřadovat zase až zítra. Paní, která nám tuto důležitou informaci sdělovala roztomile šeptala a vysvětlovala to neuvěřitelnou oklikou. Netušila, že kluci nerozumějí anglicky. Nechala jsem jí při tom a sama jsem chvíli dělala, že nechápu, o co jde a trochu škodolibě se bavila.

Při psaní titulku jsem místo Santa vystřihla překlep a byl z toho Satan. Ještěže k nám i tady chodí Ježíšek, u kterého taková konspirace snad nehrozí.

Děti i dospělí chodí v tričkách s vánoční tématikou, trenéři v dětském Sokole nosí ponožky se soby a Santa Clausem, některá auta mají vepředu adventní věnec nebo červený nos a sobí rohy, domy jsou hojně osvětlené a vyzdobené světýlky, maminky i paní učitelky ve školce se vzájemně obdarovávají domácím cukrovím a sousedi nám přinesli talíř domácího cukroví. Umí si tady ten předvánoční čas moc hezky užít.

My nemáme ozdobený dům, nemáme ještě ani stromeček, cukroví jsme snědli sami hned začátkem adventu, nemáme žádné veselé vánoční oblečení a klukům jsem do školky nepřipravila ani jeden jediný rozkošný balíček s domácím cukrovím nebo malým dárečkem. Oni to určitě pochopí a řeknou si, že to tam na Ukrajině, v Rusku nebo snad v Polsku nebo odkud že to jsme třeba tolik neprožíváme. Hohoho!

Že tady umějí bavit děti jsem si už všimla. Co jsme zažili o víkendu v houstonském dětském muzeu má zatím 11 palců z 10. Zlatý hřeb muzea jsme objevili až koncem naší návštěvy, takže se tam budeme muset ještě vydat a užít si to do dna. V muzeu je fiktivní město Kidtropolis s jednou jedinou ulicí. A na té ulici je bankomat, pošta, zpravodajské studio, volební místnost, obchod, personální agentura, restaurace, veterinární klinika, sanitka, policejní auto a dispečink záchranných složek. Všechno funguje jako v reálném světě. Děti začnou tím, že si z bankomatu vyberou peníze. Všechno je v dětské velikosti, patřičně zjednodušené, obsluhu zvládají děti sami. Kluci si stihli užít poštu, kde v roli zaměstnanců neúnavně přijímali balíky a obálky k odeslání, vše vážili a skenovali, posouvali na jezdícím pásu a nakládali do pošťáckého auta. Toník ochotně obsluhoval kasu. Je to promyšlené natolik, že se tam zabaví děti tak od 2 let až po puberťáky. Větší děti si totiž mohou vyzkoušet skutečnou roli zaměstnance včetně hledání práce, píchaček, výplatní pásky a pravidel provozu. Na poště běží na velké obrazovce dokument z reálného poštovního světa – třídírny, nakládání zásilek do letadel, trasy poštovních aut a ani nevím co dalšího. V sanitce leží na lehátku umělý člověk a děti mají k dispozici hromadu lékařského vybavení včetně defibrilátoru. Usednout můžou i za volant sanitky a pouštět si blikačky. V policejním autě je to podobné. Na centrále záchranných složek je telefonní sluchátko, kam volají fiktivní lidé ve fiktivní nouzi. Toník se zcela vžil do role záchranáře a potřeboval pokaždé detailní popis trasy, kam má jet a co se tam přesně stalo. Nad telefonním sluchátkem je totiž zjednodušená mapa města. Pro větší děti a i pro nás dospěláky je pak součástí také forenzní laboratoř pro vyšetřování zločinů. Kluky oslovily lupy a neúnavně s nimi hledali zloděje. V restauraci děti připravují jídlo (plastové). Hosty jsou utahaní rodiče, kteří sedí u stolečků s nepřítomným výrazem. Obchod s potravinami má regály plné reálných zmenšených produktů a reálné kasy. Na veterinární klinice mohou děti ošetřit snad všechny domácí mazlíčky, na které si člověk vzpomene.

Takže skóre tohoto víkendu je takové, že nemáme čerstvě uříznutý vánoční stromek, pro který jsme se chystali na farmu. Stejně jsme pak zjistili, že mají jenom cypřiše (rostou totiž dost rychle). A co si budeme povídat – vánoce s cypřišem uprostřed obýváku by byla už trochu moc exotika. Já si brousím zuby na nějakou pěkně tlusťoučkou jedličku. Ale máme za sebou naprosto dokonalou sobotu v dětském světě. Upřímně jsem dětem tuhle zábavu záviděla. A vlastně se těším, až do Kidtropolis zase vyrazíme.

Vyrostla jsem v kultuře kolektivní nezodpovědnosti. Ono se to opraví, někdo tam zavolá, někdo to zařídí. A teď jen žasnu, jak může fungovat kultura kolektivní zodpovědnosti. To je jedna z věcí, která se mi tady skutečně líbí. Pár konkrétních příkladů ze života.

Na Díkuvzdání se ne všichni mají natolik dobře, aby si mohli koupit ne dobré jídlo ale vůbec nějaké jídlo. Ve školce i v dětském klánovickém Sokole proběhla sbírka jídla. A jen jsem zírala na ty hory věcí, které se sešly. Přispěli jsme také. Ze solidarity i z výchovných důvodů.

Sousedka organizuje a pravidelně vybírá příspěvek na sekání a úpravu trávníku na ostrůvku v ulici, který by se snadno mohl vydávat za území nikoho. Druhá sousedka nám s úsměvem odklidí popelnici z příjezdové cesty, když zrovna odklízí tu svoji.

Na každou akci, kterou organizuje nějaký spolek, se vypisují úkoly pro dobrovolníky. Od zajištění pití, odvozu vybavení až po konečný úklid. Na všechno se vždycky lidi najdou. Bez reptání.

Rodiče dětí ve školce organizují cca každé 3 měsíce překvapení pro učitele. Po novém roce pro ně připraví zdravou snídani a to včetně kompletního úklidu po v učitelské klubovně. Na vánoce a na narozeniny učitelů se vybírají buď peníze nebo dárkové poukazy. Oceňuji, že motivaci učitelů nenechávají rodiče jenom na vedení a přístupu školy.

Rodiče dětí ve třídě Toníka svolají jednou za čas na pátek, kdy je školka zavřená, playdate. Domluví se čistě mezi sebou, proberou dění ve školce a ve třídě, děti spokojeně pokračují tam, kde ve čtvrtek skončily.

Velká inspirace a palec nahoru.

 

 

 

 

 

Od začátku, co jsme tady mlsně koukám na stezky v lesích očima matky. Matky s kočárkem. Matky s kočárkem, v kterém spí dítě. Dneska jsem si tenhle malý sen splnila. Užila jsem si nádherné 2 hodiny ticha přerušovaného zpěvem ptáků se stromy a velkým modrým nebem nade mnou. Hlava mi nebere, že ani v tom dokonalém počasí jako bylo dnes (navíc bez jediného komára) jsem podobnou zasněnou duši s kočárkem nepotkala. Tady mně máte. V tričku s krátkým rukávem!

 

Mikulášská besídka v houstonském Sokole neměla chybu. Na budově je velkými písmeny napsáno Sokol. Jen jsem se usmívala. Československých lidí s dětmi přišlo víc než jsem čekala. Potkali jsme českého pána z masa a kostí, který pracuje pro NASA. A taky pána, který sem do Texasu dováží z Čech svíčky do aut. Asi dobrej nápad, když jsem o tom pak přemýšlela v zácpě na dálnici po cestě domů. Nechyběly chlebíčky, perníčky, linecké a svařák. A nechyběla svatá trojice. Mikuláš byl vtipný a vyprávěl dětem o tom, jak se zná se Santa Clausem. Rovnou jsme pak navázali a trochu jsme snad Toníkovi osvětlili zmatek v těch nadpřirozených postavách, které nosí dárky. Česko-americké děti byly roztomilé díky přízvuku, s jakým zpívaly Holka modrooká a Kočka leze dírou. Roztomilé byly taky svými jmény jako Jeník, Josefínka a Anička, které na první pohled nejdou ani trochu dohromady s jejich hispánským vzhledem. Naši chlapci mají asi černé svědomí. Soudím podle reakce na čerta. Čert byl geofyzik, byl vtipnej a velmi citlivej k dětem. Toník to shrnul slovy, že čert byl trochu hnusnej. Fotky mám, ale jdu spát. Někdy příště.

Tak nám i tady začal advent. Přijde mi, že tak nějak se vším všudy. Koupili jsme si světýlka, upekli a ozdobili jsme první várku cukroví, napsali jsme pár vánočních přání.

Světýlka nadchla Toníka, rád je aranžuje. Nejradši doprostřed obýváku, kudy neustále někdo chodí a běhá. A já jen trnu, kdy se u nás doma ozve ta notoricky známá hláška z amerických filmů „call 911“.

Upekli jsme si něco mezi perníčky a lineckým. Je to jedno, protože místní potravinářská chemie se s ničím ne**re. Zdobení na cukroví má neuvěřitelné barvy, chutě i vůně, které docela spolehlivě překrývají chuť upečeného těsta. Navíc je všechno v tradičně velkém balení, takže děti mají pocit, že toho musí narvat na cukroví co nejvíc.

Děti jsou unudlené a kašlou. V rámci rodiny spolehlivě cirkuluje nějaký bacil, který postupně kosí všechny členy rodiny. Venku prší, je zataženo a je i celkem zima. Kolem 10 stupňů. Vánoční přání jsme tudíž ještě neodeslali, protože nejsou lidi na to, aby opustili marodku a dojeli na poštu.

Dneska k nám přišel Mikuláš. Ano, trochu předčasně, ale tady je to jedno. Ten adventní kalendář na fotce si matně pamatuju z dětství. Děda ho přivezl s sebou a tady ho na mne vybalil. Díky moc! I mamince, která tenhle poklad uchovala a zase našla.

Zítra večer jdu do místní knihovny na workshop vyrábění vánočních ozdob. Jestli tam budu buď opět sama nebo se skupinkou nahluchlých věčně usměvavých stařenek z nedalekého domova seniorů, tak uteču. A zastavím se v místním kolosálním non-stopáči pro víno na svařák.

 

 

 

Na Díkuvzdání se tradičně jí krocan. Na Díkuvzdání jsme zapomněli koupit krocana. Měli jsme řízky. Poděkovali jsme po našem. Tenhle svátek, kdy se rodiny sejdou a děkují za to, co jim život přináší, se mi líbí.

Do Klánovic přijel Santa Klaus a přivezl sníh. Asi dva náklaďáky a vysypal je v centru města v parku. Pak ho oplotili (to už asi neměl na svědomí Santa) a za vstup na něj vybírali vstupné. Byl to samozřejmě technický sníh, takže z toho byla poctivá břečka. Ale mnoho dětí, které v tom bláto-sněhu běhali, asi ještě v životě sníh neviděli. A k Santovi sníh přece patří. My jsme se jen chichotali opodál, že tímhle nás nikdo neohromí.

Příjezd Santa Klause se neobešel bez celodenní akce pro veřejnost a byl zakončen ohňostrojem. My jsme se vydali do parku až večer, viděli jsme tu červeně oblečenou celebritu a užili jsme si světelnou show doprovázenou vánočními hity. Takže jsem si chvilku připadala jako v americkém předvánočním filmu. To nebylo vůbec špatný. Byla nám dokonce i předvánoční zima. A filmové kulisy dotvářely miliony světýlek, kterými je centrum města vyzdobeno. Toník se vybavil foťákem a celý večer neúnavně fotil jako japonský turista. Dokonce fotil i celý ohňostroj.

V pondělí v parku celou akci uklízeli. Chodíme v tu dobu do knihovny vedle parku na dětský program a potom obvykle v parku svačíme. Ale tohle pondělí se už před knihovnou linul divný chemický smrádek.Nenapadlo nás, že se line z parku. V parku to vypadalo jako při zásahu protichemické jednotky. Na chodníky stříkali podle smradu něco jako savo a další partička to kartáči důkladně drhla. Park se trochu svažuje ke klánovickému jezeru, kde jsou často vidět volavky, někdy i vodní želvy, o rybách už teď trochu pochybuju. Jedno je ale jisté. V parku je rozhodně víc čisto než u nás doma.

Bráchové tu začali chodit do školky. Jsem ráda za to, že jsou tady na to dva. K mnohému si navzájem dodávají odvahu. Jako třeba k tomu odejít sami na ulici, když soused umývá auto. Plyšáky si pro jistotu vzali s sebou. Ani si nevšimli, že jsem jim v patách a že je fotím.