V palbě vánočních letáků, slev, výjimečných a neopakovatelných nabídek mne zaujaly dva podivné nápady na vánoční dárky. První z nich je interaktivní mluvící panenka Amy. Děti se jí mohou na cokoliv zeptat, Amy jim vždy odpoví. Na přání vypráví taky pohádky. A když se ta pohádka zrovna nebude líbit, Amy má v rukávu jinou. Druhá zajímavost jsou 3D modely členů rodiny (nebo kohokoliv jiného) v životní velikosti. Nabízejí to taky těhotným ženám. Říkají tomu Shapies. Ani v jednom případě zřejmě nemám ten správný (trochu morbidní) smysl pro humor. A taky neponecháváme nic náhodě a držíme se českého Ježíška. Kluci už svoje dopisy odeslali. My dospěláci jsme dostali ještě o týden prodlouženou lhůtu.

Dětská halloweenská oslava se konala v tělocvičně kostela. Byla jsem upřímně zvědavá, jak to v místním kostele vypadá. Začnete na rozlehlém parkovišti, projdete luxusní recepcí podobné těm v kancelářských budovách. Hned vedle recepce bylo cosi jako bankomat, kde můžete dané církvi věnovat něco ze svého bankovního konta. Přišla jsem si jako v nějakém konferenčním středisku, rozlehlé čisté prostory, dvůr vyzdobený dýněmi, mnoho sálů, tělocvična, školka. Na obranu místních církví musím říct, že velmi prospěšně zasahují do života místní komunity. Organizují mnohé akce pro děti, trhy, koncerty, které jsou přístupné nejen členům církve. Obrovský vliv církve se zřejmě promítá do křivky texaské porodnosti. Mnoho rodin našeho věku má tři až pět dětí.

Bylo opět fajn, že nám nikdo nerozumí. Frantíkovi se ani trochu nelíbí postavy Spidermana, Batmana a jím podobných, kteří mají přes oči masky a kterými se to na reji masek docela hemžilo. Každého takového, kterého potkal, okomentoval stručně „fuj, hnus“ a otočil se zády.

Halloweenský večer byl moc hezký v tom, že nepršelo a že v ulicích kolem našeho domu se procházeli lidé. Nikdy jsem tu tolik lidí ještě neviděla a asi je zase uvidím až příští rok na Halloween. Byl to takový příjemný důkaz toho, že kolem nás skutečně bydlí lidé a děti. Roztomile podnapilá sousedka z vedlejší ulice, kterou jsem já viděla poprvé v životě, nás při koledování docela rychle identifikovala – vy jste ta nová rodina, co jste s dětmi hodně venku a kluci jezdí na kolech, že jo ?

Zaslechla jsem tady, že v Texasu lidé nosí nejnepohodlnější boty na světě. Ale je jim to jedno, protože stejně všude jezdí autem. Neposoudím to. Nemám totiž v plánu si místní oblíbené špičaté kozačky pořizovat.

Nedaleko nás je obchod trochu podobný OBI. Koupili jsme tam zatím všechno důležité, co bylo potřeba. Plácačku na mouchy, krmení pro veverky, krmítko pro ptáčky, zahradní lopatku, filtr do klimatizace, prášek na praní, lepidlo, pytle na bio odpad a tak dále a tak dále. Prodavači tam jsou jenom muži. Muži v montérkách. Muži kutilové, kteří nejsou zvědaví na lidi a s nikým se nechtějí moc bavit. Když něco hledám, je tohle asi jediný obchod, kde musím prodavače oslovit já. Oni se totiž tak trochu schovávají mezi regály se šrouby. Když už jsem se dostala k tomu zeptat se na doporučení, co jako funguje nejlépe, mi muž v montérkách řekl, že mají od všeho těch věcí moc. Že neví. Že by chtěl mít vždycky jen jeden produkt. A bylo by rozhodnuto. Asi ani netušil, jak moc mne potěšil. Přišla jsem si najednou jako v Sedlčanech v obchodním domě Rozvoj. V mém oblíbeném oddělení domácích potřeb, kde koupíte taky všechno důležité od gumiček na zavařování až po těsnění do septiku. Jen paní prodavačky tam nemají montérky. Mají ale stejnou radost z každého zákazníka.

Ráda posílám a dostávám dopisy. S tou dálkou, která nás dělí od všech blízkých lidí, dostaly obálky se známkou ještě větší kouzlo. Na místní poště mě nečekalo žádné velké překvapení. Věci běžely podle spolehlivě zaběhnutého dobře známého poštovního řádu – fronta a nenaladění zaměstnanci (zřejmě) státní pošty za přepážkami. Odesílali jsme mimo jiné narozeninové přání pro dědu ve vlastnoručně vyrobené obálce. Ta se pánovi za přepážkou ani trochu nelíbila. A přání v obálce se mu zdálo moc tvrdé. Poslal nás vyplnit celní prohlášení, což znamenalo za a) si znovu vystát frontu a za b) uchlácholit Toníka, že obálku pro dědu poslat můžeme, doslovně mu přeložit celý formulář a vysvětlit mu, proč ho musíme vyplňovat. Vrcholem bylo, když mne paní na přepážce zpovídala, jaký má obsah obálky hodnotu. S úsměvem jsem jí řekla, že velkou, že to je narozeninové přání pro dědu od dětí. Zamračila se na mne a napsala do formuláře velkou významnou nulu. Po skoro hodině strávené na poště jsem měla chuť tu poštovní paní kousnout. Přání dorazilo. Letělo letadlem a asi jelo i vlakem. Vzkazuje Toník.

Každý čtvrtek dostávají všichni obyvatelé Klánovic noviny, jejichž název by se dal volně přeložit jako Venkovský zpravodaj. Nedostáváme je do schránky, ale na příjezdovou cestu ke garáži. Podle množství a stavu nevyzvednutých zpravodajů před garáží se dá lehce určit, kdo opravdu neudělá ani krok pěšky. Některé domy mají před garáží i dvoje hnijící noviny. Kluci s oblibou zkoumají stádium rozkladu a Toník rád komentuje, že tam asi bydlí nějaký línoch (od slova líný).

Dnes zase v tílku a v žabkách. Je 28. října. V centru je veliký vánoční strom a většina nákupních center je v plné parádě vyzdobena na vánoce. Asi to není nijak přehnaně brzy, mně to jen nejde dohromady s tím počasím a oblečením. Doufám, že jste si připili na republiku!

Říká se, že v momentě, kdy vkročíte na území USA, vědí o vás všechno. Při procházce jakoukoliv ulicí člověk nabude dojmu, že se lidé snaží zoufale utajit před světem aspoň to něco málo, co o nich ještě nevědí. Za pomoci zatažených žaluzií. Myslela jsem si, že žaluzie jsou hlavně ochrana před sluncem a horkem. Ale ani jedno už není nijak spalující. A žaluzie zůstávají nadále zatažené. V domech musí být zoufale málo světla, dny se zkracují a zřejmě začíná stoupat spotřeba volně prodejných antidepresiv.

Já si na snaze o ochranu soukromí velmi cením toho, že odnikud není vidět k nám na zahradu. Stačí, že je nás ze zahrady široko daleko slyšet. Ještě aby ty telecí nápady mohl některý ze sousedů sledovat třeba škvírami v žaluziích.

Na zahradě dozrály grapefruity, to je prý jasný důkaz toho, že přišel podzim. Kolibříci odletěli na zimu do střední Ameriky. Urazí neuvěřitelných 800 km. Nevím, kam odletěli komáři a je mi jedno, jestli doletí na Měsíc a zpátky, ale nejsou tu! A to je důvod k radosti.

My jsme se těšili na víkend plný halloweenské zábavy pro děti (pečlivě vybrané, aby nebyla nijak strašidelná) a naplněné máme tak akorát okapy a strouhu před domem. Nepřetržitě prší už 48 hodin. Zahrada vypadá jako deštný prales (tak nějak si ho představuju). Všechny tropické kytky a keře září svěží zelení a radostí, že je konečně někdo pořádně zalil. A kolem domu je najednou slyšet kvákání žab! V městě H a blízkém okolí hrozily náhlé povodně, ve všech parcích stojí na trávnících voda. Plánované akce se buď posouvají nebo byly zrušené. Pro nás to mimo jiné znamená začít hledat zábavu při nevlídném počasí. Chlapci asi nebudou úplně chápat, proč jedeme někam do muzea. Běhání v kalužích a brouzdání potoky, které v ulicích ještě včera nebyly, je přece výborná zábava na celé odpoledne.

A pár slíbených fotek naší halloweenské výzdoby. Vloudila se mi tam jedna čínská plastová dýně. To je ale nutná výbava koledníků – nádoba na sladkosti.