Letáky ve schránce jsou reklamy na ledacos. Na jídlo, drogerii, prodej bytů, sekání trávníků, atd. A taky na pistole a pušky. Dostáváme je docela pravidelně. Dvoustránka, jedna střelná zbraň vedle druhé. Texas, baby.

Skoro každý den mluvím za kluky. Jak se jmenují, kolik jim je, že neumějí anglicky a odkud že to jsme. A skoro každý den odpovídám na otázku, zda jsem uměla anglicky už před stěhováním sem. Trpělivě odpovídám, že ano. Už přestávám dodávat, že kdybych uměla někoho naučit za necelé dva měsíce domluvit se anglicky, vydělám majlant. Tuhle poznámku moc nechápali. Zřejmě to pramení z toho, že se nikdy žádný cizí jazyk neučili. Nijak jim to nezazlívám. Vlastně tomu rozumím.

Chodím s klukama jednou týdně cvičit. Říkám tomu, že chodíme do Sokola. Cvičitelky jsou Carl a Robert. Docela vtipná dvojka. Pořád se bavím nad tím, za co jsou rodiče (včetně nás) ochotní zaplatit.

O víkendu jsme vyrazili ještě na pláž. Na koupání už to nebylo. Ale pořádně to fičelo, tak jsme se vybavili draky. Asi poprvé v životě jsem pouštěla draka se šňůrou odmotanou na 30 metrů. Kluky to až tak nenadchlo. Ale my s Kubou jsme se docela bavili. Cestu na pláž jsme si krátili předčítáním o svátku Halloween. Zaujalo mne, že ty strašidelnosti a převlékání za mrtvoly se dělají proto, abychom všechny strašáky zastrašili a vysmáli se jim. Tak to mne nenapadlo. Zatím vede „dekorace“ mumie v životní velikosti zamotané jakože v pavoučím kokonu. Nasmáli jsme se u visačky, fotku přikládám (fotku visačky, celkového pohledu vás ušetřím, není o co stát. Ano, lekla by se zřejmě i mumie). Vyrobeno samozřejmě v Číně. Představte si ten podnikatelský záměr a úvahy. Kolik se toho asi prodá ?

Byla jsem přesvědčená, že sprosťárny si Toník nosil z české školky. Chyba. Jsou někde uložené, možná se chlapci s takovým softwarem rodí. Toník začal vytahovat takový kalibr, že jsem nesmírně a moc a nejvíc vděčná za to, že nám široko daleko nikdo nerozumí. S oblibou slovíčka na „p“ a „h“ huláká, když jede na kole tichou ulicí. Frantík je jako ozvěna, naštěstí mu ještě není úplně rozumět.

Je tu naprosto nádherný podzim. Vlhkost klesla na krásných 30 procent a odpoledne jsou jako příjemné letní dny. Do toho opadávají stromy a vrcholí přípravy na Halloween. Musíme trochu vyzdobit dům. Kdo totiž nemá výzdobu, tam nepřijdou na Halloween „koledníci“. Kluci jsou rozhodnutí, že budou mít také masky a že budou chodit koledovat. Některé domy to s morbidní výzdobou berou velmi vážně a vypadají jako pouťové domy hrůzy. Na jedné návštěvě měli na wc obrovskou skleněnou kouli plnou kuliček jakože zkrvavených očí. Toníka to hodně zaujalo a mně se nějak nechtělo mu vysvětlovat, co že to je. Jsem přesvědčená, že děti tady provází nejedna noční můra způsobená Halloween svátky. Jen co skončí Halloween, bude čas se chystat na Díkuvzdání a pak už na Vánoce. Komerčně velmi štědré období. Kolem Halloween se v Klánovicích koná nespočet akcí pro děti. Ani nestíháme všechno, co bychom rádi. I klub Matek je velmi aktivní a připravuje jedno tématické setkání za druhým. Já jsem rozhodnutá, že místnímu průmyslu (respektive čínskému) na Halloween moc nepřispěju. Chystám se společně s Toníkem vyrábět výzdobu z kartónu a různě recyklovat ty hromady obalů, které vyhazujeme. Když se bude čím chlubit, fotky zveřejním.

Kluci tráví nadále většinu dne venku. Odpoledne vyhlížejí Kubu a jsou nadšení, když je čas jít společně ještě na projížďku na kole nebo běhat. A nejspokojenější jsou, když dojdeme na nedaleké hřiště amerického fotbalu. Tam se totiž výborně závodí v běhu, kope do míče a zápasí na trávě s tatínkem. V tomhle směru jsou Klánovice moc prima. Kdo chce být venku a sportovat, možností má víc než dost.

Chlapci jsou zapsaní do školky. Už je to černé na bílém. Mám z té představy, že je nechám samotné ve školce, kde zatím nikomu nerozumějí, stažený žaludek. A ještě pořád jsme neudělali finální rozhodnutí, kdy přesně začnou. Pořád to posouvám a odkládám. Všichni, kdo to buď zažili s vlastními dětmi nebo v roli učitele mne uklidňují, že to bude dobré. Že se po krutém začátku po pár týdnech rozkoukají a rozumějí. Za několik měsíců údajně mluví. Nemohli bychom ten krutý začátek nějak přeskočit ?

Rozbila se nám klimatizace. V polovině října je to v místním klima poměrně nepříjemný. Připomínalo mi to tropické dny letošního léta v Čechách. Povolali jsme nejdříve majitele domu, kde bydlíme. Ten si s tím neporadil a povolal Ernesta, který před lety klimatizaci instaloval. A dnes odpoledne jsme se tu před naší garáží sešli ve vtipné sestavě – Viktor, náš landlord, je z Polska, Ernesto, opravář klimatizací, je Mexičan a my čtyři Češi. Ernesto už měl dnes evidentně padla, u nás měl úspěšně hotovo a zaplaceno a vyloženě s chutí si pokecal. Viktor alias Vitkor dle Toníka je neustále usměvavý a moc rád si povídá. Postávali jsme před garáží snad hodinu, chlapci kolem nás střídavě běhali a jezdili na kolech.

Ernesto pokukoval po klucích celé odpoledne, byli jak jeho stín. Měl dodávku plnou nářadí, aku šroubovák a směl lézt po žebříku na půdu. Pak z něj vypadlo, že mu kluci připomínají jeho syny, kterým je teď 19 a 22. A že byli stejně živí a neposední a pořád opakoval, že takové děti jsou zdravé děti. A ať jim nikdy nedáváme žádnou medikaci. Jako na co, zeptala jsem se ? Na tu neposednost přece. A společně s Vitkorem (to není překlep!) nám líčili, že tady není neobvyklé, že si rodiče dojdou pro nějaké léky na zpomalení dětí. Že je to pak s dětmi snazší ve škole a že si učitelé tolik nestěžují. Když jsem před pár dny sledovala trénink amerického fotbalu kloučků starých asi tak jako Toník, tak jsem jenom sykala za ty kluky. Tátové je sice postavili na nohy, ale nijak je neutěšovali. Kluci se drželi za břicho nebo za rozkrok a šli si poslušně stoupnout do řady na další tréninkový souboj o šišatý míč. Tak nějak nevím, jak to tady s tím chlapectvím mají. Každopádně se těším, až se znovu podíváme na film Chlapectví. Je natáčený v Texasu, z části přímo někde v městě H.

Ve čtvrtek jsem sedla do auta v oblečení na běhání, kompas byl dobrovolný a vydala jsem se směr Houston. Ano mami, jela jsem po dálnici. Jiná cesta do města H nevede. Pětiproudová dálnice byla zacpaná už u nájezdu, nejrychleji jsem jela asi 50km/hod. Navíc mi v autě nehrálo moje oblíbené cd, když řídím. Ano je z ČR a je vypálené. Cesta mi trvala skoro 2 hodiny. Hrůza. Tak moc jsem chtěla jít na „společenský trénink“ houstonského klubu orientačního běhu (tak nějak to bylo nazváno na jejich webu). Že jako po tréninku bude pokec někde u piva. Takže se nás sešlo celkem 6 – celou polovinu jsem tvořila já, Marcela a její manžel. Další byl skautík s maminkou, který potřeboval zážitek z orientačního běhu do skautího portfolia a pak takový zmatený milý pán. Na pivo jsme po běhání sice šli, ale jen s Marcelou a jejím manželem. Běhali jsme po městském parku a po ulicích. Místní klub tvoří jen pár skalních. Další, už skutečné závody v lese jsou v únoru a březnu. Asi se tam pro tu srandu vypravíme.

A malí orientační běžci si přišli na své o víkendu. V lesoparku jsme jim vyfáborkovali malý závod. Na konci samozřejmě medaile a odměna. A nechyběl ani piknik.

 

Konečně jsme mohli alespoň jedno ze dvou dětí zaregistrovat u lékaře. Paní doktorka totiž registruje pouze jednoho nového pacienta týdně. Proč tomu tak je jsme nepochopili a neodhalili. Přestože jsme byli v ordinaci s oběma chlapci, Frantíka si zatím nikdo ani nevšiml, protože má termín přece až na další týden. O obou chlapcích jsme museli tři týdny dopředu vyplnit neskutečný elaborát informací a podepsat mnoho a mnoho formulářů. Co mne při vstupní prohlídce upřímně pobavilo byl dotaz, jestli kluci tráví denně alespoň 60 minut aktivně. O tom, jestli je to aktivně a venku nezaznělo ani slovo. Paní doktor také zjišťovala, kolik času denně Toník kouká na televizi, jestli má televizi v pokojíčku a jestli má vyváženou stravu. Pak na nás vysypala seznam dalšího doporučeného očkování dle místního očkovacího kalendáře. A velmi apelovala na očkování proti chřipce.

No a když už je aspoň jedno dítě registrované u lékaře, tak je načase mít důvod lékařskou péči využívat. Měli jsme tu jeden lehký otřes mozku. Bohužel ne nadarmo Frantíkovi přezdíváme „pták pohromák“. Pták pohromák už je naštěstí opět při síle tak jen trochu trnu, co bude další bod jeho programu.

Aby vám to nebylo líto i my se musíme ráno už přiobléknout. Když jsem Toníkovi říkala, že si má oblíknout tepláky, zeptal se mě, co to je. I bych mu to věřila. Ale odpoledne se zase svlíkneme do kraťasů….obvykle je nebe bez mráčku.