Po tmě. V autě. Vyrazila jsem v pátek večer na menší nákup (cesta do obchodu trvá běžně asi 4 minuty). Hlavně pro vajíčka, abychom mohli víkend vykopnout naším rituálem – vajíčka se slaninou a cibulkou. Kuba mi dokonce půjčil svoje auto (šel se ještě podívat, jestli ho neodřu při vyjíždění z garáže), v kterém ovšem moc nevím, jak se co ovládá. Do obchodu jsem vešla za světla. Z obchodu jsem vyšla za úplné tmy. A jako obvykle jsem spoléhala na navigaci (v mém telefonu). Ta se ovšem naprosto zbláznila a neustále jen přepočítávala trasu. Po několika marných pokusech mi americká paní z navigace oznámila, že nemá GPS signál. A nazdar. To už jsem kroužila po klánovických silnicích a snažila se najít nějaký záchytný bod. Marně. Všechno opravdu vypadá stejně. A po tmě ještě úplně jinak. A aby bylo veseleji, Kubovi jsem se nedovolala, neb u nás v domě je slabý signál a docházela mi baterka. Aspoň nádrž byla plná. Tak jsem si řekla, že budu prostě jezdit tak dlouho, až se někde najdu. Nebo až mne zastaví policajti. Udělala jsem myslím dost přestupků, když jsem se různě otáčela a měnila názor na poslední chvíli. Není tady koho se zeptat, protože tu nejsou chodníky (a lidi by po nich stejně nechodili, že). V zásadě jen lesy podél silnic. Pumpy jsou u nákupních center, dost často samoobslužné. Když jsem v jednom místě zajela mezi domky, kde jsem viděla pána se psem, ztratil se mi ve tmě, než jsem našla, kde se zapínají blikačky. Pak jsem nějakým zázrakem vykoukala cosi na mapě a cestu jsem našla. Cesta z obchodu mi trvala asi 45 minut. Docela dlouhých 45 minut. Ofoukla mi druhá strana krku, protože jsem nevěděla, jak si ztlumit klimatizaci.

Nikdy mi létání nevadilo. Nijak zásadně se mne totiž netýkalo. Ale protože jsme se rozhodli žít za oceánem, vstoupila mi letecká tématika poměrně významně do života. Začalo to nevinně, když Kubovi na letišti v Paříži nestihli přeložit kufr. Mou cestu s klukama do Houstonu jsem vám vylíčila (a už se k ní vracet nebudu). Když měl odjíždět děda, stávkovali piloti Lufthansy a dědovi zrušili let. Zvládli jsme loučení, já se zhluboka nadýchla a za dvě hodiny Kuba přivezl dědu i s kufrem zpátky. Děkuji i tak společnosti Lufthansa za krásných 24 hodin s dědou navíc, se kterými jsme nikdo nepočítal.

Chlapci létáním taky trochu načuchli. Když jsem v našem druhém doma vybalila konečně všechny kufry a vrazila je do komory s úlevou, že je zase nějakou dobu neuvidím, staly se velmi populární hry na letiště, vzlétání, přistávání, zapínání pásů, bezpečnostní a pasové kontroly atd atd. Zatím v Klánovicích neminul den, aby se po domě nekontrolovaně nepřemísťovaly kufry (ano, někdy dokonce jezdí i samy) a děti do nich nebalily vše, co je zrovna napadne. Občas se pokouší zabalit i jeden druhého.

Taky bych si nikdy nemyslela, že budu znát jméno největšího letadla.

I přes to všechno se ještě stále těším na moment, kdy poletím někam sama. S malým kufrem. Asi si dám drink už na letišti. Budu koukat na jeden film za druhým a na záchod půjdu jen když budu chtít já.

Dneska s dovolením dědy zveřejním jeho příspěvek a zážitek. Děda pečlivě sepisoval každý den, který tu s námi strávil.

„Cestou domů jsme ještě doplnili zásoby pro naši baculatou nenažranou ledničku v jednom z největších zdejších řetězců HEB. Tady je běžné, že za pokladnou je človíček (tady jsou to hodně černoši či gastarbeiteři), který vám nákup narovná do igelitek a vše narovná do vozíku.  Pokud máte vlastní nákupní tašky, tak vám to narovná do vašich tašek.  My jsme udělali jenom menší nákup- 12vajec, 2l coca-coly, toustový chleba, banány, krabici dětských ovocných přesnídávek, nějaké kosmetické propriety,4 krabice 1/2kilových jogurtů a ještě asi něco. Když nám chtěla dáma za pokladnou začít rovnat věci do igelitových tašek, zadrželi jsme ji. Sáhl jsem do kapsy a šokovali jsme ameriku českou nefalšovanou síťovkou s nosností 40kg. Tento údaj jsem dámě nevěřícně zírající na malý černý uzlíček v mé dlani 2x zopakoval. Poté následoval přesun nákupu do naší nylonové pavučiny. Dáma  vkládala  každou položku nevěřícně opatrně do našeho zázraku pravděpodobně připravená, až se to prorve tak aby včas odskočila. Když bylo vše přeloženo, zamával jsem jí a zapéroval naším nákladem před očima se slovy“ Czech product“ a odebrali jsme se k východu. Dáma za námi civěla s otevřenými ústy s přesvědčením, že se nám ten nákup musí vysypat na zem. Nevysypal. Tentokrát Czech Republic díky nápaditosti babičky Radky, která Karolinu touto perlou na cestu obdarovala, převálcovala Ameriku. Něco takového tu nemají a viděli to asi poprvé.“

První týden za námi. Týden přeplněný vjemy a zážitky. S jistotou v tom všem postrádám dvě věci. Chybí mi každodenní pro nás přirozený pohyb – krátká procházka do obchodu nebo na poštu, kdy se vyvenčí děti i já. Klánovice si hodně zakládají na tom, že tady jsou desítky kilometrů cyklo a pěších stezek. To bude moje spása pro ranní a večerní procházky. Stezky jsou krásné, pro pocit panenské přírody chybí jakékoliv značení. Ale už teď mám dvě trasy, na kterých se s jistotou neztratím.

A chybí mi lidi. Zítra odjede děda, dělal mi tu moc příjemnou společnost. Od zítra to bude jenom na mně; odhodit zábrany a vydat se na místa, kde potkám jiné matky s dětmi. Okolí domu je krásné, neustálý pohled do zeleně mi dělá dobře. Ale všichni jsou buď v klimatizovaných domech nebo se někam přesouvají autem. Lidí tu v bezprostředním okolí venku potkávám jen málo – občas někdo venčí psa nebo běhá.

Sedím na zahradě a hlídám kluky, kteří se cachtají v bazénku na naší utajené nuda pláži. Kterákoliv denní i noční hodina je víc než příjemná pro vodní hrátky. Dětská brouzdaliště budou otevřená až do konce října. Takže počítám, že minimálně do konce října nadále vystačíme s kraťasy a tričkem. Kluci chodí od našeho příjezdu „na vostro“, aby jim nebylo horko.

Naše druhé doma. Dům vypadal i na dálku od samého počátku moc hezky. Kuba o něm taky od začátku hezky mluvil. A já jsem samozřejmě byla víc než zvědavá, jak budou věci vypadat v reálu. Čekalo mne milé překvapení. Dům patří polské rodině, která sem emigrovala někdy v 80.letech. Jejich děti tu vyrostli. My jsme první podnájemníci poté, co se rodina odstěhovala a nechala dům zrekonstruovat. Od prvního momentu se tu cítím dobře. A přijde mi, že i klukům je tady dobře.

Moc příjemný je výhled do zeleně téměř ze všech oken. Trochu nevýhoda je, že v domě je méně světla. To je daň za to, že jsme obklopeni vzrostlou zelení a stromy, které nám na zahradě poskytují nedocenitelný a nutný stín. Na zahradě máme spoustu kytek, které znám hlavně z květinářství. Obrovský filodendron, kaly, různé palmy, zázvor, jehož čerstvou sílu se teprve chystám okusit. V rohu zahrady je grapefruitovník, na kterém už dozrávají grepy. Na ty se upřímně těším. Naproti kuchyňskému oknu je magnolie, kam jsme pověsili krmítka pro kolibříky. Ty mne asi jen tak neomrzí. Místo myší jsou na zahradě maličké zelené ještěrky a chodí nám se hrabošit veverky. V domě samotném mne baví spousta úložného prostoru v různých vestavných skříních, komora s pračkou a sušičkou, v které bych mohla mumifikovat dospělého člověka. Co bych s klidem zrušila je ohromný krb na plyn, který je dominantou obývacího pokoje. Možná ho vezmu na milost, až udeří místní zima.

Fotky domu sem samozřejmě dám (časem;-))

Jsem ve fázi objevování. Kluci taky. Každý den vykouknout o kousek dál z naší bubliny. Je tu s námi ještě stále děda, ten objevuje trpělivě s námi. A pro mne je to samozřejmě díky němu snazší. Zkoušíme parky (máme jich tu v Klánovicích 128! párky jsme už vyzkoušeli taky), obchody (nespočet!) a dnes jsme se vypravili do „centra“ (ty uvozovky jsou docela velké). Připadám si zatím asi jako turista. Nespočet vjemů a zážitků, názor zatím na věci snad ani nemám. Co vnímám hodně a velmi pozitivně je ochota a milý přístup lidí, na nic se nebojím a neváhám zeptat.

Vyrazili jsme u nás v Klánovicích (tak říkám The Woodlands, kde bydlíme a upřímně se tímto omlouvám případným obyvatelům Klánovic) na koupák. Když jsme se konečně převlékli na neskutečně zašlých a špinavých záchodcích a převlékárně v jednom a kluci se radostně rozeběhli k bazénu, zastavil nás plavčík. Se slovy, že je bezpečnostní pauza. 10 minut nesmí nikdo do vody. Myslela jsem si, že je to pauza pro plavčíky. Ale jak nám bylo později vysvětleno, je to pauza pro děti, aby se moc neunavily!?!?!?! A proč si, milí Texase, myslíš, že děti do bazénu bereme ?!?!?!? Pauza se koná každou hodinu a v celém Texasu je ustanovena zákonem.

Ze záchodků na koupáku jsem měla pocit, že si člověk musí odnést žloutenku. Bezpečnost především poprvé. A protože americká zvyklost praví, že dětská nahota je tabu, tak děti v mokrých plavkách nasedaly do klimatizovaných vozů a ne zcela unavené odjížděli s rodiči v mokrých plavkách domů. Bezpečnost především podruhé.

Jsou tu. Na naší zahradě. A já na ně vidím z kuchyňského okna a od jídelního stolu.

A pak tady žijí taky supi. Naštěstí ne naší zahradě ale v nedalekém parku. Na ty bych z kuchyňského okna ani vidět nemusela.

Jestli budete mít někdy při cestování s dětmi pocit, že cesta je dlouhá, že děti prudí a že už tam strašně moc chcete být, vzpomeňte si na naši cestu za oceán. Trochu škodolibě si pak můžete říct, že u vás vlastně dobrý.

Toník dostal den před odletem horečku. Doufala jsem, že jenom pracují nervy a že se spojení cestovní horečka nepoužívá náhodou. Pro jistotu jsem zjišťovala možnosti přesunutí odletu a doufala jsem, že bude v den D lépe.

V den D v noci a ještě ráno po probuzení se všechno jevilo nadějněji. Ale věci se pak během necelých dvou hodin trochu zvrtly a Toník se v momentě, kdy jsme se obouvali pos…. Doslova. Když jsme vystoupili na letišti před odletovou halou, Toník hodil neskutečnou šavli. Jo, takže to není cestovní horečka, ale střevní viróza. Chvilku to po telefonátu s Lufthansou vypadalo, že odlet o tři dny posuneme, ale rozhodla výše doplatku při změně letenky. Vyrážíme.

Když jsme celkem hladce zvládli let do Frankfurtu a přesun do letadla do Houstonu, říkala jsem si, že teď už se děj jen vůle boží. Frantík se pozvracel asi hodinu po vzlétnutí s Frankfurtu. Jsem pyšná na svůj výkon – všechno pěkně čistě do blicího sáčku v ceně letenky od společnosti United Airlines.

Dlouhé asi 20 hodinové putování s námi absolvoval děda Pepa, který zaslouží medaily za zachování klidu a obrovskou podporu a pomoc.

I když klukům nebylo úplně hej, došlo na rozbalování některých balíčků od vás. Toník se na ně moc těšil, žádný z nich nepozvracel. Jen u některých si pamatuju, co bylo zrovna pod námi. Balíček od Laďky a traktory od Davida přišly na řadu někde nad Grónskem, na babičku Radku jsme mysleli nad Kanadou.

Měli jsme obrovské štěstí, že letadlo nebylo úplně obsazené. A děda měl ten úžasný nápad změnit předem rezervovaná sedadla. Takže jsme měli pro zvládnutí všech fekálních hrozeb sami pro sebe tři řady po třech sedadlech. Kluci v součtu prospali skoro půlku dlouhého desetihodinového letu a spali dokonce pohodlně v leže natažení na sedačkách.

V Houstonu jsem zmobilizovala zbylé síly (byla jsem v tu chvíli vzhůru cca 20 hodin v kuse), abychom zvládli ještě imigrační proceduru a hlavně čekání na ní. Pak už jen naložit našich pět lodních kufrů. Po půlročních přípravách praktických, ale i těch v hlavě jsme v Houstonu. Těžko uvěřitelné, když jsem ráno vstávala v Praze. Vítání s Kubou. Zase spolu:-))))

Po cestě z letiště jsem v autě ani nemohla mluvit. Dopadla na mne únava a obrovská úleva.