Nikdy mi létání nevadilo. Nijak zásadně se mne totiž netýkalo. Ale protože jsme se rozhodli žít za oceánem, vstoupila mi letecká tématika poměrně významně do života. Začalo to nevinně, když Kubovi na letišti v Paříži nestihli přeložit kufr. Mou cestu s klukama do Houstonu jsem vám vylíčila (a už se k ní vracet nebudu). Když měl odjíždět děda, stávkovali piloti Lufthansy a dědovi zrušili let. Zvládli jsme loučení, já se zhluboka nadýchla a za dvě hodiny Kuba přivezl dědu i s kufrem zpátky. Děkuji i tak společnosti Lufthansa za krásných 24 hodin s dědou navíc, se kterými jsme nikdo nepočítal.

Chlapci létáním taky trochu načuchli. Když jsem v našem druhém doma vybalila konečně všechny kufry a vrazila je do komory s úlevou, že je zase nějakou dobu neuvidím, staly se velmi populární hry na letiště, vzlétání, přistávání, zapínání pásů, bezpečnostní a pasové kontroly atd atd. Zatím v Klánovicích neminul den, aby se po domě nekontrolovaně nepřemísťovaly kufry (ano, někdy dokonce jezdí i samy) a děti do nich nebalily vše, co je zrovna napadne. Občas se pokouší zabalit i jeden druhého.

Taky bych si nikdy nemyslela, že budu znát jméno největšího letadla.

I přes to všechno se ještě stále těším na moment, kdy poletím někam sama. S malým kufrem. Asi si dám drink už na letišti. Budu koukat na jeden film za druhým a na záchod půjdu jen když budu chtít já.