Po tmě. V autě. Vyrazila jsem v pátek večer na menší nákup (cesta do obchodu trvá běžně asi 4 minuty). Hlavně pro vajíčka, abychom mohli víkend vykopnout naším rituálem – vajíčka se slaninou a cibulkou. Kuba mi dokonce půjčil svoje auto (šel se ještě podívat, jestli ho neodřu při vyjíždění z garáže), v kterém ovšem moc nevím, jak se co ovládá. Do obchodu jsem vešla za světla. Z obchodu jsem vyšla za úplné tmy. A jako obvykle jsem spoléhala na navigaci (v mém telefonu). Ta se ovšem naprosto zbláznila a neustále jen přepočítávala trasu. Po několika marných pokusech mi americká paní z navigace oznámila, že nemá GPS signál. A nazdar. To už jsem kroužila po klánovických silnicích a snažila se najít nějaký záchytný bod. Marně. Všechno opravdu vypadá stejně. A po tmě ještě úplně jinak. A aby bylo veseleji, Kubovi jsem se nedovolala, neb u nás v domě je slabý signál a docházela mi baterka. Aspoň nádrž byla plná. Tak jsem si řekla, že budu prostě jezdit tak dlouho, až se někde najdu. Nebo až mne zastaví policajti. Udělala jsem myslím dost přestupků, když jsem se různě otáčela a měnila názor na poslední chvíli. Není tady koho se zeptat, protože tu nejsou chodníky (a lidi by po nich stejně nechodili, že). V zásadě jen lesy podél silnic. Pumpy jsou u nákupních center, dost často samoobslužné. Když jsem v jednom místě zajela mezi domky, kde jsem viděla pána se psem, ztratil se mi ve tmě, než jsem našla, kde se zapínají blikačky. Pak jsem nějakým zázrakem vykoukala cosi na mapě a cestu jsem našla. Cesta z obchodu mi trvala asi 45 minut. Docela dlouhých 45 minut. Ofoukla mi druhá strana krku, protože jsem nevěděla, jak si ztlumit klimatizaci.