Ve čtvrtek jsem sedla do auta v oblečení na běhání, kompas byl dobrovolný a vydala jsem se směr Houston. Ano mami, jela jsem po dálnici. Jiná cesta do města H nevede. Pětiproudová dálnice byla zacpaná už u nájezdu, nejrychleji jsem jela asi 50km/hod. Navíc mi v autě nehrálo moje oblíbené cd, když řídím. Ano je z ČR a je vypálené. Cesta mi trvala skoro 2 hodiny. Hrůza. Tak moc jsem chtěla jít na „společenský trénink“ houstonského klubu orientačního běhu (tak nějak to bylo nazváno na jejich webu). Že jako po tréninku bude pokec někde u piva. Takže se nás sešlo celkem 6 – celou polovinu jsem tvořila já, Marcela a její manžel. Další byl skautík s maminkou, který potřeboval zážitek z orientačního běhu do skautího portfolia a pak takový zmatený milý pán. Na pivo jsme po běhání sice šli, ale jen s Marcelou a jejím manželem. Běhali jsme po městském parku a po ulicích. Místní klub tvoří jen pár skalních. Další, už skutečné závody v lese jsou v únoru a březnu. Asi se tam pro tu srandu vypravíme.

A malí orientační běžci si přišli na své o víkendu. V lesoparku jsme jim vyfáborkovali malý závod. Na konci samozřejmě medaile a odměna. A nechyběl ani piknik.