Rozbila se nám klimatizace. V polovině října je to v místním klima poměrně nepříjemný. Připomínalo mi to tropické dny letošního léta v Čechách. Povolali jsme nejdříve majitele domu, kde bydlíme. Ten si s tím neporadil a povolal Ernesta, který před lety klimatizaci instaloval. A dnes odpoledne jsme se tu před naší garáží sešli ve vtipné sestavě – Viktor, náš landlord, je z Polska, Ernesto, opravář klimatizací, je Mexičan a my čtyři Češi. Ernesto už měl dnes evidentně padla, u nás měl úspěšně hotovo a zaplaceno a vyloženě s chutí si pokecal. Viktor alias Vitkor dle Toníka je neustále usměvavý a moc rád si povídá. Postávali jsme před garáží snad hodinu, chlapci kolem nás střídavě běhali a jezdili na kolech.

Ernesto pokukoval po klucích celé odpoledne, byli jak jeho stín. Měl dodávku plnou nářadí, aku šroubovák a směl lézt po žebříku na půdu. Pak z něj vypadlo, že mu kluci připomínají jeho syny, kterým je teď 19 a 22. A že byli stejně živí a neposední a pořád opakoval, že takové děti jsou zdravé děti. A ať jim nikdy nedáváme žádnou medikaci. Jako na co, zeptala jsem se ? Na tu neposednost přece. A společně s Vitkorem (to není překlep!) nám líčili, že tady není neobvyklé, že si rodiče dojdou pro nějaké léky na zpomalení dětí. Že je to pak s dětmi snazší ve škole a že si učitelé tolik nestěžují. Když jsem před pár dny sledovala trénink amerického fotbalu kloučků starých asi tak jako Toník, tak jsem jenom sykala za ty kluky. Tátové je sice postavili na nohy, ale nijak je neutěšovali. Kluci se drželi za břicho nebo za rozkrok a šli si poslušně stoupnout do řady na další tréninkový souboj o šišatý míč. Tak nějak nevím, jak to tady s tím chlapectvím mají. Každopádně se těším, až se znovu podíváme na film Chlapectví. Je natáčený v Texasu, z části přímo někde v městě H.