Ráda posílám a dostávám dopisy. S tou dálkou, která nás dělí od všech blízkých lidí, dostaly obálky se známkou ještě větší kouzlo. Na místní poště mě nečekalo žádné velké překvapení. Věci běžely podle spolehlivě zaběhnutého dobře známého poštovního řádu – fronta a nenaladění zaměstnanci (zřejmě) státní pošty za přepážkami. Odesílali jsme mimo jiné narozeninové přání pro dědu ve vlastnoručně vyrobené obálce. Ta se pánovi za přepážkou ani trochu nelíbila. A přání v obálce se mu zdálo moc tvrdé. Poslal nás vyplnit celní prohlášení, což znamenalo za a) si znovu vystát frontu a za b) uchlácholit Toníka, že obálku pro dědu poslat můžeme, doslovně mu přeložit celý formulář a vysvětlit mu, proč ho musíme vyplňovat. Vrcholem bylo, když mne paní na přepážce zpovídala, jaký má obsah obálky hodnotu. S úsměvem jsem jí řekla, že velkou, že to je narozeninové přání pro dědu od dětí. Zamračila se na mne a napsala do formuláře velkou významnou nulu. Po skoro hodině strávené na poště jsem měla chuť tu poštovní paní kousnout. Přání dorazilo. Letělo letadlem a asi jelo i vlakem. Vzkazuje Toník.