Vyrostla jsem v kultuře kolektivní nezodpovědnosti. Ono se to opraví, někdo tam zavolá, někdo to zařídí. A teď jen žasnu, jak může fungovat kultura kolektivní zodpovědnosti. To je jedna z věcí, která se mi tady skutečně líbí. Pár konkrétních příkladů ze života.

Na Díkuvzdání se ne všichni mají natolik dobře, aby si mohli koupit ne dobré jídlo ale vůbec nějaké jídlo. Ve školce i v dětském klánovickém Sokole proběhla sbírka jídla. A jen jsem zírala na ty hory věcí, které se sešly. Přispěli jsme také. Ze solidarity i z výchovných důvodů.

Sousedka organizuje a pravidelně vybírá příspěvek na sekání a úpravu trávníku na ostrůvku v ulici, který by se snadno mohl vydávat za území nikoho. Druhá sousedka nám s úsměvem odklidí popelnici z příjezdové cesty, když zrovna odklízí tu svoji.

Na každou akci, kterou organizuje nějaký spolek, se vypisují úkoly pro dobrovolníky. Od zajištění pití, odvozu vybavení až po konečný úklid. Na všechno se vždycky lidi najdou. Bez reptání.

Rodiče dětí ve školce organizují cca každé 3 měsíce překvapení pro učitele. Po novém roce pro ně připraví zdravou snídani a to včetně kompletního úklidu po v učitelské klubovně. Na vánoce a na narozeniny učitelů se vybírají buď peníze nebo dárkové poukazy. Oceňuji, že motivaci učitelů nenechávají rodiče jenom na vedení a přístupu školy.

Rodiče dětí ve třídě Toníka svolají jednou za čas na pátek, kdy je školka zavřená, playdate. Domluví se čistě mezi sebou, proberou dění ve školce a ve třídě, děti spokojeně pokračují tam, kde ve čtvrtek skončily.

Velká inspirace a palec nahoru.