Kdyz jsem se pul roku pakovala do Texasu, pripravovala jsem se na odporne vedro a vlhkost. Nikdo mi nerekl, jak prima je tu zima. Nikdo mi nerekl, ze nejkratsi dny trvaji do pul sesty, ze v lednu tu je 20 stupnu Celsia, ze pred Silvestrem zacne rozkvetat magnolie a ze ruze pokvetou nepretrzite od zari az do jara. A ze nebudou komari. Diky za to. Protoze jsem jeste porad mile prekvapena.

Nikdo mi nerekl, jak moc ubijejici je placata krajina. Mam tady na te placce mozna pocit, ze mi chybi nadhled a rozhled. Vyslapnout si i maly kopecek, zadychat se u toho a pak se rozhlidnout do dalky…az se vam nekomu tahle mala radost naskytne, tak si na mne na chvilku vzpomente.

PS: Vlivem v zasade nemilych prekvapeni jsem nucena psat bez diakritiky a mzourat do popraskane obrazovky. Detaily nestoji za rec. Jen jsem asi pres vanoce prevzala od Frantika cestny titul Ptaka pohromaka.