Docela dlouho jsem lidem vypravela svuj dojemny pribeh; kterak jsem se odstehovala za ocean a nemam tu rodinu a pratele a blablabla. Pak jsem zacala min mluvit a vic poslouchat a zjistila jsem, ze takovych jako ja tu jsou zastupy. Dobre, jejich rodiny sice neziji za oceanem, ale na druhe strane USA a vidaji se stejne jen dvakrat do roka. Do mesta H a prilehleho okoli se sletaji jak supi zamestnanci ropneho a pridruzeneho prumyslu. Manzelky a rodiny se samozrejme stehuji s nimi. A manzele zamestnanci ropneho prumyslu pak treba pracuji  v rezimu, ze jsou mesic na ropne plosine nebo na Aljasce a mesic doma. Neni to neobvykle. A pak jsem potkala pani Amandu. Pristehovala se nevim odkud, tyden pote porodila druhe dite a dalsi tyden manzel odletel na mesic do prace. A zacaly se dit veci. Mistni spolek Matek se pani Amandy ujal s vrelou samozrejmosti vcetne hromady jasnych pokynu a harmonogramu, co je potreba kdy udelat. Hlavne je treba Amande a jeji 3 lete dceri navarit. Takze se zapisete do tabulky, kdy Amande privezete obed a co ze to bude. A zcela otevrene je v „instrukcich“ napsano, ze Amanda potrebuje mluvit s dospelymi, takze nestaci obed predat mezi dvermi, ale zustat na pokec.

Dalsi krasna lekce mistni solidarity. Jdu premyslet, co Amande a Maddie uvarim.