A stejně se mi to tu dostalo po kůži. Prostě proto, že tu moje děti tráví kousek dětství. Toník se tu naučil jezdit na kole, našel si tu prvního opravdovýho kamaráda a řídil na parkovišti poprvé skutečné auto. Frantík se tu rozmluvil (jako česky samozřejmě), zažívá si první rok školky a poprvé (doufejme, že naposled) se nám tu ztratil. Asi dlouho a ráda si budu vybavovat upřímnou radost a volnost kluků na pláži mexického zálivu, kam to máme podobně daleko jako když jedeme na chalupu. A taky ty jejich bosý nohy a všechen čas strávený na trávníku před domem a garáží.