Kdo by si byl kdy pomyslel, ze orientacky zavodnicky revival zaziju kdesi uprostred lesu na sever od mesta H. A jako partaky jsem si s sebou pro tentokrat vzala vsechny Cerne muze a muzicky. Obtezkani svacinkami a nahradnim oblecenim jsme nejlehci trasu uspesne absolvovali. A vesli jsme se dokonce i do casoveho limitu 3 hodin. Vetsi zazitek nez samotny zavod byla cesta a les, v kterem se zavod konal. Cesta byla poslednich cca 20 kilometru opravdicka scenic route. Zvlnena silnicka s horizonty, farmy a nekdy strasidelne chude vypadajici domy, opryskane benzinky, dreveny bily kostelik jako v kazdem tretim americkem filmu. Bylo to romanticky, trochu desivy a urcite bych si neprala, aby se nam nekde na puli cesty mezi kostelikem a nejblizsi farmou porouchalo auto. Po ceste na start zavodu jsme dali rec s rybari, kteri tam nekde pobliz mezi kostelikem a nejblizsi benzinkou bydli. Sem tam vypadany zub, plechovka piva a radio u nohy a trochu prazdny pohled. A pak les. Ohorely a misty i doutnajici les. Velka cast naseho putovani vedla vlastne popelem. Lesy kontrolovane vypaluji v zimnich mesicich, aby jim pak v lete zrejme neshoreli uplne.

Ja: „Megan, kdy zacina sezona jahod ? Chtela bych jet s klukama na nejakou farmu na samosber.“

Megan (po chvilce vahani) : „Ja vlastne nevim, v obchode je prece koupis cely rok.“

Aneb jak jsem inspirovala americkou matku k tomu, ze pojedeme spolecne na jahody.

 

 

Brezen je mesic rodea. Na farmach dozravaji jahody a vsechno rozkvete. A taky prileti babicka a deda. V breznu se mame na co tesit. Tak nam budu drzet palce, ze to vsechno hezky klapne.

Kdyz v meste H sezenete „tvarog“ a uvarite kopec jahodovych knedliku.

Klimatizace. Dokonce nekolik podzemnich ulic, aby lide unikli spalujicimu zaru houstonskeho leta. A taky chlazeni bazenu; od urcite teploty se tam cloveku uz pry ani nechce. Vsechny letni zazitky z mesta H a okoli si s radosti necham ujit a necham si o nich jen vypravet. Na leto balim kufry a deti a hura do Evropy. Uz to mam cerne na bilem!

Docela dlouho jsem lidem vypravela svuj dojemny pribeh; kterak jsem se odstehovala za ocean a nemam tu rodinu a pratele a blablabla. Pak jsem zacala min mluvit a vic poslouchat a zjistila jsem, ze takovych jako ja tu jsou zastupy. Dobre, jejich rodiny sice neziji za oceanem, ale na druhe strane USA a vidaji se stejne jen dvakrat do roka. Do mesta H a prilehleho okoli se sletaji jak supi zamestnanci ropneho a pridruzeneho prumyslu. Manzelky a rodiny se samozrejme stehuji s nimi. A manzele zamestnanci ropneho prumyslu pak treba pracuji  v rezimu, ze jsou mesic na ropne plosine nebo na Aljasce a mesic doma. Neni to neobvykle. A pak jsem potkala pani Amandu. Pristehovala se nevim odkud, tyden pote porodila druhe dite a dalsi tyden manzel odletel na mesic do prace. A zacaly se dit veci. Mistni spolek Matek se pani Amandy ujal s vrelou samozrejmosti vcetne hromady jasnych pokynu a harmonogramu, co je potreba kdy udelat. Hlavne je treba Amande a jeji 3 lete dceri navarit. Takze se zapisete do tabulky, kdy Amande privezete obed a co ze to bude. A zcela otevrene je v „instrukcich“ napsano, ze Amanda potrebuje mluvit s dospelymi, takze nestaci obed predat mezi dvermi, ale zustat na pokec.

Dalsi krasna lekce mistni solidarity. Jdu premyslet, co Amande a Maddie uvarim.

To jsem kolem Valentyna postrehla. Ale trochu me zaskocilo, ze se vzduch teteli i ve skolce. Vsechny deti ve tride si povymnenovaly valentynske karticky a male darecky, darky a kvetiny  dostaly taky pani ucitelky. A pani ucitelky zase obdarovaly kazde ditko ve tride. Aby to deti vsechno unesly, dostaly na zamilovanou vysluzku pytliky a ty vetsi doslova pytle. Holky se na valentynskou party dokonale vyfikly do ruzove, cervene a nekonecne srdicek. Moji favoritkou byla Tonikova spoluzacka Abigail, ktera pry cely den nesundala slunecni bryle ve tvaru srdicek. Jen kluci Cernych byli opet trochu mimo (ooops), protoze jejich matka z vychodni Evropy jeste nepochopila, ze kazda prilezitost k oslavam a vymene darku je vitana a vaze se k ni tematicky vecirek. Z regalu v obchodech se uz zubi velikonocni zajicci, tak se uz treba konecne zapojime. Chlapci, omlouvam se.

PS: ruzovou modelinu na fotce vyrabely vlastnima rukama pani ucitelky Frantika. Ano, ja je miluju.

 

V Opere v meste H se nestoji fronta u saten ale v garazi. Do posledni chvile jsem se domnivala, ze Rusalku odehraje hostujici soubor z Cech. Ale houstonska opera ma Rusalku v repertoaru. Nejlepsi ceskou dikci mela Jezibaba. A se svym „cury mury fuk“ byla jednoznacne nejvtipnejsi. Pri ovacich po predstaveni jsem si uvedomila, ze jsem pysna na to, ze se tady hraje ceska opera v originalnim zneni.

Svaty Valentyn se tu chysta ve velkem uz nejakou dobu. Jeste ani neskoncily vyprodeje vanocnich ozdob a uz nabizeli valentynske vychytavky. Co mi prislo jako mila a vtipna valentynska vychytavka je rande naslepo v mistni knihovne. Rande s knizkou. Knihovnice tu vesmes nosi bryle a tvari se trochu prisne a dulezite, ale tohle se jim dost povedlo.

 

NASA je zazitek, potrebovala bych tam stravit jeste aspon den. Je vzruso projet se po arealu, kde se deje vyvoj a vyzkum astronautiky. Je vzruso videt ridici pulty a mistnost, odkud komunikovali s astronauty pri prvnich letech na Mesic. Taky je vzruso, kdyz se vam v tom stejnem arealu ztrati Frantisek. Nastesti se zase rychle nasel. Sahnete si na kamen z mesice a nasledne vam celkem nazorne vysvetli, ze vodu na piti berou astronauti z jedine dostupne tekutiny. Z moci. Otevrou vam oci o rozsahu vyzkumu, ktery se ve vesmiru provadi a ktery se aplikuje v medicine a v beznem zivote. A prvni filmova projekce kluku v kine o letech do vesmiru v nich zanecha natolik silny zazitek, ze pak kresli rakety. Nejen na papir. Ale taky na svetle polstrovani dveri naseho auta. Asi si hrali na astronauty. Po navsteve NASA jsem se s velkou chuti koukala na film Apollo 13. A desne jsem to hltala. Jen jsem Tomu Hanksovi nezrala, ze lezi v cervenci vecer jen tak na zahrade kdesi v Houstonu a zasnene kouka na Mesic. Sezrali by ho totiz komari!